Marion Woodmanová, jungiánská psychoanalytička a úspěšná spisovatelka, v této dlouho očekávané novince přibližuje příčiny poruch příjmu potravy i všech ostatních závislostí a kompulzí. Kniha Závislá na dokonalosti se zabývá moderní ženou a tím, jak ji ovlivňuje současná společnost založená na patriarchálních hodnotách. Marion Woodmanová poodhaluje taje ženského mystéria, moudrosti a síly.

Ukázka z knihy Závislá na dokonalosti

Úvod

Da
Damjata: Člun reagoval vesele
na ruku, jež se vyzná v plachtách a veslech,
moře bylo klidné, vaše srdce by bylo reagovalo
vesele na vyzvání a bilo by poslušno
dlaní, jež by je řídily.

T. S. ELIOT: Co řekl hrom (Zpustlá země, překlad Zdeněk Hron)

Před několika lety jsme uspořádali večírek – nezapomenutelný večírek. Oslavovala se derniéra velice vydařeného představení. Všichni byli nadšení, rozradostnění, že poslední opona byla ta nejlepší, že na chvilku polevila disciplína, a přesto ještě zůstávali napůl ve světě, který už neexistoval. Kulisy zbourali, než jsme odešli z divadla.
A my tančili, jedli a pili v zemi nikoho, kde jsme se ještě úplně nezbavili svých rolí a nenavrátili se k osobě, kterou vnímáme jako „ já“. Asi ve dvě hodiny ráno, uprostřed dionýsovských radovánek za mnou přišel herec, který hrál jednu z hlavních úloh, a poděkoval mi za večírek. Kráčel opatrně a tvářil se vážně.
„Ale večírek ještě neskončil,“ namítla jsem. „A zítra se nehraje.“
„Skvělý večírek!“ přitakal. „Ale já už musím jít. Čeká mě pořádná pijatyka.“
Mluvil tichým, rozhodným tónem. Jako kdyby se chystal na dostaveníčko se ženou, kterou celý život miloval, ale nikdy se s ní nemohl oženit. Vzpomínám si, že jsem stála uprostřed tančících lidí a dívala se mu do očí. Měla jsem sto chutí mu říct, že na stole je spousta pití. Ale vycítila jsem, že na tom vůbec nezáleží.
Alkoholici jsou stejní jako lidé, kteří se přejídají, anebo naopak hladoví. Jsou stejní jako toxikomani. Jejich závislost je drží v šachu kouzlem, jež jako skrytá síla ovlivňuje všechno, co dělají. Žena, která se neustále přejídá, poslouchá, jak se ostatní baví o dietách, chodí na schůzky Weight Watchers, cvičí. Slyší druhé, jak se navzájem svěřují, kolik kil shodili nebo přibrali. Slyší, jak jeden druhého povzbuzují, vtipkují, utěšují se. Ale není jednou z nich. Zná diety lépe než oni, ví, že Weight Watchers jsou jí k ničemu, ví, že její život závisí na „všemohoucí váze“, na niž si ale musí stoupnout sama. S jídlem uzavřela úmluvu – úmluvu, jíž patrně sama nerozumí, ale která nad ní má tajemnou, podmanivou moc. Nesnáší ji, miluje ji a mlčí o ní.
Tato kniha je o ženách, jež mají problémy s jídlem, pitím, uklízením… s čímkoli. Jako analytička se v ní s vámi podělím o skrytá muka lidí, kteří uvázli v pasti nejrůznějších typů nutkavého chování. Většina z nich jsou vysoce vážené odbornice ve svém oboru, jež vědí, že jejich problém nesouvisí s prací, ale také si uvědomují, že jejich vnitřní kolaps se cyklicky opakuje – každý den, týden, měsíc. Jsou si vědomy, že jejich pravá ruka neví, co dělá levá, a že levá ničí všechny ostatní úspěchy v životě. Tato kniha je rovněž o ženách, které hodně pracují, o workoholičkách, co říkají: „Vím, že mě povýší. Tu práci perfektně zvládnu. Ale jestli tohle má být všechno, nemám zájem. Nic to neznamená. Vždyť jenom pracuju. Osobní život mám v troskách.“
Za maskou úspěšných životů vykukuje zklamání a děs. Opakovaně se zde objevuje jeden společný faktor. Tito lidé jsou na vědomé úrovni tlačeni k tomu, aby se neustále zlepšovali v přísně ohraničeném prostoru, který si sami pro sebe vymezili, ale na úrovni nevědomí nedovedou své chování ovládat. Existuje bezpočet individuálních i kolektivních důvodů k tomu, aby ve chvíli, kdy jsou každodenní úkoly úspěšně splněny, zavládl chaos. Síla vůle to déle nevydrží. Pokud síla vůle převáží ostatní složky osobnosti, vykoukne nicota v celé své nahotě. Když večer nastane chvíle, kdy se člověk má vrátit sám k sobě, maska a vnitřní bytí spolu nedovedou komunikovat.
Nutkavé puzení okrajuje život kousek po kousku, až z něj nic nezbude – zůstane jen existence, nikoli život.
Ernest Becker tuto dichotomii objasňuje ve své knize The Denial of Death (Popření smrti):

Na jedné straně vidíme lidského živočicha, který je pro svět částečně mrtvý, který je „nejdůstojnější“,
když vykazuje jistou nevšímavost vůči svému osudu a nechá se unášet životem, jenž je „nejsvobodnější“, když žije v bezpečné závislosti na silách kolem sebe a sám sebou příliš nevládne. A na druhé straně máme obraz lidského živočicha, který je nadmíru citlivý vůči světu a nedokáže se před ním uzavřít, který je odkázaný na vlastní chabé síly a jehož pohyb i konání vypadají nesvobodně, nedůstojně a nerozvážně.
A na nás samotných do velké míry závisí, s kterým z těchto obrazů se identifikujeme.

Ať už jsme lidskými živočichy, již jsou „pro svět částečně mrtví“ anebo „vůči světu přehnaně citliví“, mnohé z nás pohání síla, kterou zakoušíme jako sílu přicházející buď zvenčí, anebo zevnitř. Někdy nás drtí obě, dokud „ já“ neztratí kontrolu nad životem. Toto „ já“ nemá vlastní systém hodnot. Není pánem ve svém domě. Maska neboli persona celý den dokonale a efektivně funguje, ale když je práce hotová, v těle a v bytí nadále převládají ony divoké cizí rytmy. Není tu žádné „ já“, které by zakřičelo „dost“, není tu silné, diferencované ego, které by přeřadilo rychlost a přizpůsobilo se rytmům přírody.
Jestliže tyto přirozené rytmy zapadly do naprostého nevědomí, bytí zmizí a tělo se jako zbité, neurotické, vyděšené zvířátko pokouší fungovat podle rytmů, jež jsou jeho přirozenosti zcela cizí. Vlk, který během dne požaduje víc a víc a víc, večer začne výt: „Já chci, chci, chci.“ Společenské hodnoty postavené na pracovní morálce a perfekcionistických normách, ambicích a cílech podporují vlčí přístup v profesní džungli, ale na to, aby osamělého vlka nakrmila i večer, je společnost krátká. Někteří lidé kráčejí s davem – k alkoholu, sexu, jídlu, drogám. Ve snaze uniknout říkají: „Je lepší se opít než zešílet, je lepší zvracet než se zbláznit, je lepší být tlustý než cvok.“ Lidé ovšem pijí, souloží, přejídají se a zvrací proto, že „doma“ není ani vědomá mysl, ani vědomé tělo. Instinkt ohlašující přirozenou míru nasycení nefunguje. A tuto prázdnotu nedokáže nikdy nic naplnit.
Někteří lidé, s nimiž jsem se při své práci setkala, sice odmítají jít s davem, ale stejně jsou lapeni do vlčího syndromu. Lijí do sebe alkohol, jehož chuť ani necítí, spořádají tuny jídla, které nekoušou, celou noc uklízejí dům anebo se uběhnutými kilometry zbavují posledních kousků svaloviny, co jim ještě zbyla na kostech. Přicházejí na terapii, protože vědí, že „ je to šílené“. Jejich „ já“ je posedlé démonem, jehož nedovedou ovládnout. Tento démon, který si přes den nasazuje masku serióznosti, v noci ukáže svou pravou tvář. Vyžaduje dokonalost – dokonalou výkonnost, dokonalý svět, dokonalou čistotu, dokonalé tělo, dokonalé kosti –, jenomže oni jsou lidské bytosti, nikoli herci z reklamy v hlavním vysílacím čase, a tak upadají do dokonalého chaosu a dokonalé smrti. Démon je otupí, a takto otupělí alespoň usnou.
Schází tu rovnováha, která by obnovila kvalitu života. Mužský, racionální, perfekcionistický princip orientovaný na cíl musí být vyvážený principem ženským. Tyto dva světy, mužský a ženský, jsou v současnosti velice medializované a já bych ráda objasnila jejich psychologický význam.

Více se dočtete v knize Závislá na dokonalosti od Marion Woodmanové

Ukázka z knihy: