Buddhovy příběhy na dobrou noc

David Michie nám v Buddhových příbězích na dobrou noc se svou osobitou lehkostí vypráví půvabné a inspirativní buddhistické příběhy, které poučí, potěší i pobaví. Začtěte se s námi do ukázky z Pohádky o starém bezzubém rolníkovi. 

Ukázka z knihy Buddhovy příběhy na dobrou noc

Pohádka o starém bezzubém rolníkovi

Bylo nebylo, žil byl… v odlehlém údolí Ladák v severní Indii starý osamělý rolník Jonten. O Jontenovi se toho moc nevě­dělo. Nebyl příbuzný s žádnou z rodin, které v údolí Nala hospodařily. Ani nepatřil ke klášteru na vrcholu hory. Jon­ten žil sám pro sebe, bydlel v chatrči o dvou místnostech, staral se o stádečko jaků a koz a pěstoval ječmen a bram­bory, jak bylo v této části světa zvykem.
Místní Jontena potkávali jen zřídka, stejně tak mnichové, a nikdo ho nikdy nezval na večeři ani na oslavu. Nemohla za to jen jeho pověst samotáře, ale spíš obličej, který člo­věk zrovna netouží vidět u svého stolu.
Jonten byl stařec – nikdo vlastně nevěděl, kolik je mu let – a už dávno přišel o všechny zuby, takže měl propadlá ústa, která mu propůjčovala zvláštní výraz. Zanícené oči mu slzely. Z uší mu čouhaly nevzhledné chomáče chlupů. Místní rodiny i mnichové si od něj udržovali odstup; vět­šinou jen zamávali z velké dálky směrem k mohutnému nakloněnému balvanu na horském svahu, pod nímž Jon­ten často sedával, chráněný před nepřízní živlů, a hlídal své stádo.
Jedno ovšem o Jontenovi věděli všichni: kdykoli ho viděli, dnem či nocí a bez ohledu na to, co zrovna dělal, vždycky roztáčel svůj modlitební mlýnek a odříkával Čenrézigovu mantru soucitu: Óm mani padmé húm. Óm mani padmé húm.
Jonten byl podobně jako mnozí obyvatelé odlehlých hor negramotný. O Buddhovi soucitu věděl jen to, co si stihl zapamatovat z učení svého guru, lamy Paldena. A toho moc nebylo.
Věděl, že Čenrézig byl ztělesněním soucitu všech buddhů. Že jeho zářivá bílá barva symbolizuje čistotu a sílu. A že v důsledku opakování jeho mantry se čistí mysl a násobí nekonečná ctnost, čímž se v každém probouzí jeho vlastní buddhovská podstata. A ze všeho nejvíc si vzpomínal, jak mu lama Palden říkal, že když bude odříkávat Čenrézigovu mantru dost často, získá takové zásluhy, že spatří Čenré­zigovu Čistou zemi.
Lama Palden byl posledním opatem kláštera Nala. Ze­mřel před třiceti lety a po jeho smrti klášter postupně upa­dal a mnichů ubývalo, takže dnes jich tam zbylo jen devět, ovšem ani jeden z nich se necítil dostatečně způsobilým, aby mohl být učitelem.
Lama Palden byl jako učitel tak inspirativní a Jontenova oddanost k němu tak neotřesitelná, že i třicet let po jeho smrti Jonten stále dělal přesně to, co mu tehdy lama při­kázal – při každé příležitosti odříkával mantru soucitu.
Za tři desetiletí od úmrtí lamy Paldena navštívila klášter Nala jen hrstka lamů, kteří nabízeli požehnání a učení jak pro mnichy, tak pro místní obyvatele. Jonten se těchto udá­lostí pokaždé účastnil a při meditaci sedával až úplně vzadu.
Zhruba každé dva roky, když nejbližší významný klášter Hemis navštívil vysoce postavený lama, vedli mnichové skupinku místních přes hory, protože do Hemisu to z jejich údolí byl celý den cesty. Lidé pak v klášteře Hemis přespali a další den se účastnili učení a obřadů.
Možnosti ubytování v Hemisu byly skromné, což zna­menalo, že na cestu se mohla vydat jen omezená skupinka. Návštěvy Hemisu byly slavnostní příležitostí, a protože mniši v místním klášteře pocházeli z rodin z údolí, na jejichž podpoře byli závislí, vždycky jako doprovod vybí­rali své příbuzné.
Pokaždé když se Jonten dozvěděl, že se plánuje cesta do Hemisu, pravidelně přicházel k bráně kláštera a s největší pokorou prosil, aby se ke skupině směl přidat. Při něko­lika podobných příležitostech totiž Hemis osobně navštívil dalajlama. Jonten jako hodně tibetských buddhistů pova­žoval Jeho Svatost za emanaci Čenréziga, Buddhy, jehož mantru neustále tak poctivě odříkával. Věřil, že příležitost spatřit Jeho Svatost osobně, byť jen koutkem oka, je největ­ším svátkem a zážitkem, po němž může toužit.
Dlouho před každou touto poutí přicházel Jonten k brá­ně kláštera a žádal o místo ve skupince mířící na cestu k Hemisu. Před každým, koho prosil, pokaždé padl třikrát tváří k zemi.
„Když mi laskavě dovolíte, abych se k vám při této ná­vštěvě připojil,“ prosil Jonten Kalsanga, jediného mnicha, o němž bylo známo, že přečetl všechny knihy v klášteře Nala, „budu moci odejít do Čenrézigovy Čisté země jako šťastný člověk.“
Kalsang Jontenovi odpovídal, že jeho žádost uváží – spo­lu s řadou dalších, které dostával od sousedů z údolí.
„Když mi laskavě dovolíte, abych se k vám při této návště­vě připojil,“ prosil Jonten Dawu, jediného mnicha, o němž se věřilo, že v klášteře Nala dosáhl požadovaného stupně meditace, „budu moci odejít do Čenrézigovy Čisté země jako šťastný člověk.“
Dawa Jontenovi odpovídal, že jeho žádost uváží – spolu s řadou dalších, které dostával od sousedů z údolí.
Jenže Jontena nikdy nevybrali.
Když už na Jontena v klášteře přišla řeč, mniši parodo­vali jeho žádost, kterou pronášel pokaždé stejnými slovy: „Když mi laskavě dovolíte, abych se k vám při této návštěvě připojil, budu moci odejít do Čenrézigovy Čisté země jako šťastný člověk.“
Kalsang zavrtěl hlavou a posteskl si: „Chudák starý Jon­ten. Jak ho to vůbec napadlo? Vždyť ani neumí číst!“
A Dawa si pokaždé povzdechl: „Bezzubý podivín. O tom, jak správně meditovat, podle mě ví starou belu.“

Jednoho roku se rozneslo, že Hemisem bude projíždět da­lajlama, který se spěšně vydal na návštěvu svého drahého přítele, na smrt nemocného lamy. Přestože se neplánovala žádná přednáška ani obřad požehnání, naskýtala se pří­ležitost alespoň zahlédnout Jeho Svatost, když bude pro­jíždět po cestě. Stejně jako v minulosti se Jonten vydal ke dveřím kláš­tera Nala, třikrát padl tváří k zemi před Kalsangem i Dawou, vyslovil své přání a snažně prosil, aby mu dovolili připojit se ke skupině poutníků do kláštera.
Oba mniši mu jako obvykle odpověděli, že jeho žádost bude zvážena, a tak dále, a tak dále.
Jenže pak se něco stalo a situace se změnila. Těhotná žena jednoho z přihlášených poutníků nečekaně brzy po­rodila. Její manžel, otec i tchán se proto rozhodli zůstat doma. Stejně jako její matka a sestra. Ačkoli mniši rychle našli čtyři náhradníky, páté místo zůstávalo volné.
Nikdo neměl valnou chuť přizvat Jontena, dívat se na jeho propadlý obličej, slzící oči a poslouchat mlaskání jeho bezzubých dásní, které se ozývalo zcela nečekaně a bylo pro ucho stejně nepříjemné jako pro oči jeho vzhled.
Na druhou stranu ovšem bylo zapotřebí dalších zad, na která se naloží jídlo, jímž se skupina na cestě občer­ství, a nazpět zase zásoby textů a dalších věcí, které se od mnichů z Hemisu nosily domů. Jonten byl možná starý, ale šlachovitý, odolný a vytrvalý jako horská koza.
Pravdou také bylo, že místní mniši nebyli tak necitliví, aby nechápali, jak moc návštěva kláštera pro toho stařečka zna­mená. Připadali si jako vzor velkorysosti, když si ho zavolali do kláštera a oznámili mu, že se může ke skupině přidat, a pak se dívali, jak se mu po tvářích koulejí slzy tiché radosti.
Kalsang mu poskytl chvilku času, aby se vzpamatoval, a zeptal se ho: „Viděl jsi někdy obrázek Jeho Svatosti?“
„Myslím, že jednou. Jako malý,“ odpověděl Jonten. Pak se odmlčel a dodal: „To byl asi třináctý dalajlama.“
Kalsang sáhl do zásuvky a vytáhl portrét Jeho Svatosti. „Toto si smíš ponechat jako dar.“
Jonten vzal fotografii do obou rukou a zadíval se na obrá­zek s nejhlubší oddaností. „Dnes jsem dostal Buddhovo požehnání,“ řekl.

Za dva dny, ještě před východem slunce, se Jonten dostavil ke klášteru, kde mu na záda naložili jako tažnému koni. V plátěném ruksaku měl tolik kovových misek a termosek s máslovým čajem, že málem padal dozadu. Bylo neuvěři­telné, že vůbec dokázal stát vzpřímeně, natož se pohybovat. On si však nestěžoval, a pokud mu vrtalo hlavou, proč má několik mladších a silnějších mnichů naloženo mnohem méně, nechával si tu myšlenku pro sebe. Celou cestu po horách vypadala jeho silueta jako želva chodící na zad­ních, ale i tak stále dokázal točit modlitebním mlýnkem a odříkávat mantry, jak byl zvyklý.
Skupinka dvaceti lidí se vydala na rychlý pochod. Rych­losti bylo třeba, aby se dostali do Hemisu před setmě­ním. Občas se zastavili u horských pramenů, aby se napili čerstvé vody. Jediná delší přestávka byla v poledne, kdy se usadili k obědu.
Jonten shodil ruksak a na okraji skupinky se pustil do skrovného jídla, které si vzal na cestu – do vařené bram­bory, sýra a chilli. K pití se spokojil s vodou z nedalekého potůčku. Mniši a vesničané zatím hodovali ze zásob, které po­mohl nést na zádech i on. Klášterní kuchyně a místní rodiny si daly hodně záležet, aby poutníkům na dlouhé cestě zajistily spoustu lahodného jídla. Ti se povalovali v trávě ve stínu stromu, pochutnávali si z talířů nalože­ných laskominami a štědře si zavdávali dlouhými loky máslového čaje.
Jeden z místních se přitom zeptal ctihodného Kalsanga, zda nirvána, tedy stav vysvobození, je jako samsára fyzické místo. Mnich se to jal vysvětlovat:
„Samsára a nirvána nejsou konkrétní místa. Jsou to stavy mysli. Možná se domníváme, že žijeme v samsáře, protože zažíváme nespokojenost. Jenže nespokojenost nezpůso­buje drsný život v horách a zimní sněhové bouře. Vychází z naší mysli, když vnímáme tyto věci jako příčiny utrpení. Někdo jiný může prožívat stejné věci jako my, a přitom se z nich těšit. Kupříkladu tento máslový čaj.“ Zvedl svůj hrníček. „Pro nás je to lahodný osvěžující nápoj. Pro lidi ze Západu nechutná páchnoucí tekutina. Hladovému duchu by to chutnalo jako hnis. A bytosti z království dévů jako nektar. Co z toho pro nás plyne?“
„Že lidé ze Západu jsou podobní hladovým duchům?“ odvážil se někdo ze skupiny.
Všichni se od srdce zasmáli, ale Kalsang zavrtěl hlavou. „Pro nás z toho plyne, že všechno vychází z mysli. Sam­sára nebo nirvána pochází z nastavení mysli. To, zda ně­jakou bytost vnímáme jako obyčejnou nebo jako buddhu, vypovídá mnohem víc o nastavení mysli vnímajícího než o tom, co je vnímáno.“
Zatímco poutníci debatovali o tématu, Jonten, který po­slouchal z dálky, jen souhlasně přikyvoval a usmíval se nad pravdou Kalsangových slov a nad průzračnou jasnos­tí, s níž je pronesl.
Teprve když se na Jontena zadíval mladý chlapec Taši a navrhl, aby se poutníci podělili o bohaté pokrmy a más­lový čaj i se svým spolupoutníkem, všichni souhlasili a na­brali zbytky svého jídla na talíř, který pak Taši starci přinesl.
Jonten konzumoval nabídnuté jídlo a pití s hlasitým projevem vděku, ale jeho způsob stolování byl přesně tak odpuzující, jak jeho spolupoutníci očekávali.
Když večer konečně dorazili do Hemisu, Dawa Jontenovi ukázal, kde bude nocovat – v koutě kůlny u prádelny za klášterem. Místnost neměla okna ani dveře. Místo mat­race Dawa podal Jontenovi jen dvě jačí kůže.
Teprve v poledne následujícího dne projížděl kolem kláš­tera konvoj aut s Jeho Svatostí. Mezi přítomnými proběhla vlna vzrušení, když v dálce zahlédli oblak prachu a vzá­pětí se objevilo i několik silných aut. Mniši z Hemisu se nahrnuli podél silnice stejně jako obyvatelé okolních hor a údolí, všichni měli v ruce bílé šály zvané khatag, jak bylo zvykem při vítání významných lamů.
Skupinka z údolí Nala nemohla chybět. Jonten stál stra­nou, nikam se necpal a nezajistil si místo přímo u silnice. Musel se spokojit s druhou řadou, odkud se ze všech sil pokoušel zahlédnout mezi hlavami svých krajanů Jeho Svatost.
Dalajlama chtěl být k dispozici co nejvíce lidem, a tak se­děl na zadním sedadle jednoho z aut se staženými okýnky. Jakmile vůz dojel ke skupince vítajících, zpomalil a pohy­boval se tempem pomalejším než chůze. Dalajlama má­val, občas sepjal dlaně na srdci a rozhlížel se na všechny strany se svým proslulým překrásným úsměvem.
Kamkoli Jeho Svatost přijede, lidé, kteří se seběhnou, aby ho spatřili, vždy cítí tak hluboké pohnutí, že to slovy ani ne­lze vylíčit. Jako by dalajlama nejen viděl jejich buddhovskou podstatu, ale zároveň jim posílal zpět lásku a soucit, jež cítili v srdcích. Jedná se o výjimečnou událost setkání se svatou bytostí, která jim odhalí jejich vlastní nejvyšší přirozenost.
Jakmile konvoj projel, mezi lidmi zavládla euforie a úžas, lehkost a pohoda. Mniši i venkované se k sobě obraceli se smíchem a veselím.
Jontenovi nikdo nevěnoval pozornost, pouze Taši, který ho viděl stát o samotě s vlhkýma očima a ohromeným úsměvem.
„Je úžasný, že?“ vykřikl Taši pisklavým hláskem.
Jonten kroutil hlavou ze strany na stranu, jako by nedo­kázal uvěřit, čeho byl svědkem. „Nikdy jsem si neuvědomil, že dalajlama má čtyři ruce,“ prohlásil.
Tašimu ta slova připadala hodně divná. Jeho Svatost má dvě ruce – viděl je na vlastní oči. A věřil jen tomu, co viděl.
Že by ten stařík byl už senilní?
Na cestu domů bylo již příliš pozdě, a tak se poutníci z Naly rozhodli ještě jednou přenocovat v klášteře Hemis. Taši kráčel vedle Kalsanga a zmínil se o tom, co mu Jon­ten řekl. Kalsang se na něj zvláštně podíval.
„A opravdu řekl přesně tohle?“ ujišťoval se.
„Samozřejmě.“
„Nevymýšlíš si?“
„Proč bych to dělal?“
Kalsang mu stiskl rameno a ustoupil stranou z pěšiny, aby viděl na celou skupinu. Zahlédl Jontena a zamířil k němu.
Kalsang velmi dobře věděl, že Čenrézig, Buddha sou­citu, má čtyři paže symbolizující lásku, soucit, radost a vy­rovnanost. Pokud Jonten viděl dalajlamu, tedy živoucí zosobnění Čenréziga v jeho nejčistší formě, pak by to zna­menalo, že je praktikující buddhista s těmi nejvyššími schopnostmi, jichž žádný mnich z klášterů Nala ani He­mis nikdy nedosáhl.
„Tak co, Jontene…“ oslovil starce. „Jaké bylo vidět Jeho Svatost?“
Jonten pořád ještě kroutil hlavou. „Nikdy jsem si neuvě­domil, že dalajlama má čtyři ruce,“ zopakoval.
„Tys je viděl?“
„Cožpak je neviděli všichni?“
„My všichni jsme viděli Jeho Svatost,“ odpověděl Kalsang a začínal si uvědomovat, jak nesmírně se on i jeho kole­gové z kláštera v bezzubém starém rolníkovi spletli. A také nesmírně hluboce zalitoval toho, jak se k němu chovali.
Vzpomněl si, jak mu předchozího dne naložili na záda náklad jako pro mulu, a začal se omlouvat: „Mrzí mě, že jsme ti včera dali na cestu do ruksaku tolik věcí.“
„Cožpak jste mi tím nenabídli dar očištění?“ podivil se Jonten.Kalsang mlčky pokračoval v chůzi po pěšině do Hemisu. Když konečně promluvil, znovu se omlouval: „Také je mi líto, že jsme se s tebou dřív nerozdělili o naše lahůdky a máslový čaj.“
„Ach!“ Jonten vypadal překvapeně. „Vzpomínám si, že jsem byl obdarován těmi nejlepšími jídly a nápoji jako nektar. Všeho bylo mnohem víc, než bych dokázal sníst.“
Když nakonec došli okolo prádelny ke kůlně, tedy k mís­tu, kde Jonten nocoval, Kalsang se rozhlédl a spatřil nehos­tinný přístřešek bez oken a dveří vzbuzující dojem, že starce vyobcovali ze svého kruhu.
„A je mi taky líto, že jsi musel přespat tady. Dohlédnu na to, aby tě přestěhovali.“
„Ale tady je to překrásné!“ jásal Jonten. „Myslel jsem, že jste mi zamluvili to nejlepší ubytování. Toto je mé nebeské obydlí. Teď mohu odejít do Čenrézigovy Čisté země jako šťastný člověk.“
Jonten byl tak neoblomný, že na něj Kalsang už nena­léhal. Jen ještě dodal: „Přijdu pro tebe, až se bude podávat večeře.“

Kalsang se vrátil k mnichům z Naly a vyprávěl jim všechno, co mu Jonten řekl. Nakonec jim pověděl: „Myslím, že ten stařec hovořil upřímně. Což znamená, že vnímá nejčistší povahu všeho kolem sebe.“
„Ale jak něco takového může dokázat negramotný rol­ník?“ podivil se jeden z mužů. „Co on ví o dharmě?“
„Vždyť ani není mnich,“ namítal další. „Neskládal žádné sliby ani přísahy.“
„Jak může rozumět meditaci?“ ptal se další. „Ví vůbec, jak si cvičit mysl?“
Devět mnichů po velké debatě usoudilo, že by měli jít Jontena ještě před večeří navštívit. To jim poskytne mož­nost položit mu spoustu otázek a bedlivě naslouchat, jak na ně odpoví.

Více se dočtete v knize Buddhovy příběhy na dobrou noc od Davida Michieho

Ukázka z knihy: