Archetypy, energetická pole, jsou jako skryté magnety. Nemůžeme je vidět, ale můžeme vidět jejich obrazy a jsme poháněni jejich energií. Bohové a upíři, bohyně a čarodějnice jsou si v této oblasti velmi blízko. Buď nás vytvoří, nebo nás zlomí, záleží na našem vědomém vztahu k nim. Víc jungiánská psycholožka Sylvia Brinton Perera v knize Sestup k bohyni.

1 Sestup a návrat

Mýtus o Inanně-Ištaře a Ereškigale

Existuje mnoho mýtů a příběhů o sestupu bohyně a k bohyni, například o japonské Izanamě, řecké Koře-Persefoně, římské Psýché a o pohádkových hrdinkách, které putují za matkou Huldou, Babou Jagou nebo ježibabou z perníkové chaloupky. Nejstarší známý mýtus obsahující tento motiv byl zapsán na hliněné tabulky ve třetím tisíciletí před naším letopočtem (pochází však pravděpodobně z dávnějších, předliterárních časů). Vypráví o sumerské královně nebe a země a většinou je uváděn pod názvem „Sestup Inanny do podsvětí“. Z něho vycházejí i dvě pozdější, obměněné akkadské verze, známé jako „Sestup Ištary do podsvětí“.

V sumerské básni se Inanna rozhodne vejít do podsvětní říše: „Seslala své srdce z nejvyšších nebes do nejhlubší země“, „opustila nebe, opustila zemi – do podsvětí sestoupila“. Pro jistotu nařídí své věrné pomocnici Ninšubuře, aby se za její záchranu přimluvila u bohů otců, pakliže se do tří dnů nevrátí.

U první podsvětní brány Inannu zadrží strážce a požaduje, aby se představila. Informuje Ereškigalu, vládkyni „Velkého dolního světa“, že Inanna, „královna nebes, místa, kde vychází slunce“ žádá o přijetí do „Země bez návratu“, neboť chce přihlížet pohřbu Gugalanny, Ereškigalina manžela. Ereškigal se rozzlobí a vyžaduje, aby se s pozemskou bohyní zacházelo podle zákonů a pravidel, jež platí pro každého, kdo do království vstupuje – má být předvedena „nahá a hluboko skloněná“.

Stráž příkaz vykoná. U každé ze sedmi bran odejme Inanně jeden ze vznešených odznaků její královské moci. „Shrbenou a svlečenou donaha“, tak jak byli Sumerové ukládáni do hrobu, soudí Inannu sedm soudců. Ereškigal ji zabije. Mrtvou Inannu pověsí na kůl, kde se její tělo promění v cár zkaženého, hnijícího masa. Když se Inanna po třech dnech nevrátí, služebná Ninšubur počne burcovat bohy a lid pohřebním bubnem a žalozpěvy.

Ninšubur se vypraví za Enlilem, nejvyšším bohem nebe a země, a za Nannou, měsíčním bohem a Inanniným otcem. Žádný z nich se nechce do podsvětních zákonů vměšovat. Teprve Enki, bůh vod a moudrosti, Ninšubuřinu prosbu vyslyší a zachrání Inannu pomocí dvou plaček, jež stvoří ze špíny za svými nehty. Tvorové nepozorovaně proniknou do podsvětí s chlebem a vodou života od Enkiho a zajistí Inannino propuštění tím, že vyjádří účast trpící Ereškigale, která právě naříká pro mrtvé nebo v porodních bolestech. Je za soucit tak vděčná, že nakonec Inannino tělo vydá. Když Inanna ožije, je upozorněna, že bude muset za sebe do podsvětí poslat náhradu. Na cestě zpátky skrze sedm bran, kde znovu získává svá roucha a klenoty, se k ní přidají démoni, jež mají obětního beránka přivést.

Poslední část mýtu vypráví o hledání náhradní oběti. Inanna démonům nevydá nikoho, kdo pro ni truchlil. Nakonec však spatří svého chotě Dumuziho (později zvaného Tammúz), jak spokojeně sedí na trůně. Upře na něho pohled smrti, kterým ji prve stihla Ereškigal, a podsvětní stvůry se ho zmocní. Dumuzi unikne s pomocí slunečního boha Utua, Inannina bratra. Aby mohl utéci, Utu jej promění v hada. V jiné, námětově příbuzné básni vidí Dumuzi ve snu svou zkázu. Jde za svou sestrou Geštinannou, jež mu pomůže sen vyložit a nabádá jej k útěku. Když se plán nezdaří, ukryje ho a nakonec navrhne, že se obětuje místo něho. Inanna rozhodne, že břímě osudu ponesou sourozenci spolu a každý stráví v podsvětí půl roku. Poslední část básně končí slovy:

„Inanna vložila Dumuziho do náruče věčnosti.
Svatá Ereškigal! Sladká je tvá chvála!“

Tento mýtus a bohyně Inanna, Ereškigal a Geštinanna mne zaujaly a ovlivňují od roku 1973, kdy jsem objevila Kramerovy překlady mýtů. Přišla jsem na to, že při kontaktu s těmito dávnými příběhy z dob, kdy byla Velká bohyně ještě plná života, se mi částečně podařilo obnovit mé vlastní spojení s archetypickým ženským instinktem a duchovním řádem. Nemohu přesně vědět, jaký měly tyto mýty význam pro sumerský lid, vyjadřují však vesmírný model koloběhu přírody, astronomický, transformační a psychologický. Jsou pro mne projekčním plátnem, z něhož se snažím rozpoznat způsoby léčení některých svých traumat i traumat svých přítelkyň, kolegyň a žen, jimž se nedostalo mateřské péče a které ke mně docházejí na terapii. Všechny jsme vyrůstaly v patriarchálním systému a bojujeme s podobnými problémy. Klinický materiál použitý v této knize pochází z mých snů, ze snů mých přítelkyň a pacientek.

Dcery patriarchálního řádu

Právě ta žena, již pojí chatrné pouto k matce, skrze kterou se poprvé konsteluje archetyp bytostného Já, má sklony hledat naplnění ve vztahu k otci nebo milenci. Někdy taková žena nedokáže najít vztah k mýtu o Démétře-Koře, neboť podle vyjádření jedné z nich „nevěří, že by ji nějaká matka oplakávala nebo [znovu] přijala“, kdyby zmizela v propasti. Může mít bohaté zkušenosti v kontrasexuální oblasti, postrádá však oporu pevného spojení mezi svým já a bytostným Já. Jedna pacientka vyjádřila tento postoj brzy po zahájení terapie téměř jako manifest:

„Vyžaduji, aby se o mne staral muž. Ženská péče mne rozčiluje. Vesmíru vládne muž. Ženy jsou podřadné. Nenávidím tunely a Kálí a svou matku a tohle ženské tělo. Co chci, je muž.“

Šlo o mladou ženu, která přišla na terapii, neboť měla potíže se psaním doktorské práce, ačkoli byla považována za vynikající studentku. Problém spočívá v tom, že my, jež máme hluboce narušený vztah k ženství, obvykle disponujeme poměrně úspěšnou personou, dobrým společenským obrazem. Vyrůstaly jsme jako poslušné, mnohdy intelektuální dcery patriarchálního řádu, ovládané komplexem svého druhu, který označuji jako „animus-já“. Snažíme se podporovat ctnosti a estetické ideály, které nám předkládá patriarchální nadjá. Když se nám nedaří tyto vzory dokonalosti naplňovat či umlčet, nenávidíme se, připadáme si odporné a naprosto neschopné.

Jedna žena mi po více než deseti letech jungiánské analýzy nedávno řekla: „Roky jsem se snažila zrelativizovat něco, co jsem nikdy neměla – skutečné já.“ A skutečně – ke svému nevědomí i okolnímu světu se tato žena mohla vztahovat pouze prostřednictvím komplexu animus-já, nikoli vlastním já. Svou identitu založila na proměnách persony podle povelů anima, a tak se přizpůsobuje a zároveň brání projekcím, jimž nemůže uniknout. Téměř vůbec tudíž nevnímá jádro své osobnosti, hodnotu a postoje svého ženství. Příčinou je fakt, že v západní společnosti jsou ženské ctnosti příliš často definovány pouze ve vztahu k mužům: pečlivá, starostlivá matka a manželka; roztomilá, ochotná, poslušná dcera; něžná mužova podpora anebo inteligentní, úspěšná partnerka. Tento kolektivní model (a chování z něho vyplývající), jak již léta prohlašují mnozí feminističtí autoři, nevede k plnohodnotnému životu, umlčujeme se, oslabujeme, znetvořujeme a rozzuřujeme, jen abychom svou duši natvarovaly podle jeho požadavků, tak jako naše zdravím kypící babičky kvůli ideálům tísnily svá těla ve šněrovačkách.

Nemáme se rovněž o co opřít, neboť neexistují žádné obrazy, jež by odrážely naši celost a různost. Kde však hledat ony symboly, které by velké tajemství a potenciál našeho ženství obsáhly a jimiž bychom se mohly v životě řídit? Ani pozdější řecké bohyně, ani Panna Maria a Ježíš Kristus na mne nezapůsobili tak hluboce jako Inanna-Ereškigal, Kálí a Ísis. Obraz bohyně reprezentující bytostné Já musí být úplný a koherentní. Z toho důvodu jsem byla nucena považovat řecké bohyně za dílčí aspekty jediného modelu celosti a vždy v jejich příbězích pátrat po skrytých temných silách – po tváři Gorgony v Athéně, po podsvětní Afrodítě-Úranii, po Černé Démétře a podobně.

Dokonce i v mýtech o Inanně a v dalších raně sumerských, semitských a egyptských písemnostech lze nalézt důkazy, že původní ženský potenciál byl „ponížen“. Podle Kramera byly bohyně „trůnící na nejvyšších postech sumerského panteonu postupně degradovány teology mužského pohlaví“ a „ jejich schopnosti a moc přiděleny mužským božstvům“. Tak se počalo rodit a rozvíjet intelektuální, apollónské vědomí levé mozkové hemisféry a jeho etické a pojmové kategorie.

Znamená to, že se původní bohyně-stvořitelka diferencovala, rozdělila na jednotlivé aspekty. V Sumeru porodila bohyně moře Nammu různá božstva a země se oddělila od oblohy, tak jako se Ereškigal „stala kořistí kuru“ (výraz kur znamená horu, podsvětí, nehostinné planiny, pusté, nepřátelské, cizí území). Již ve starověkém Sumeru v dobách vzniku psaných příběhů (ačkoli bohyní písma byla žena) došlo k archetypickému rozštěpení a oslabení archetypu Velké bohyně. Mimo jiná rozrůznění se bohyně též rozštěpila na aspekty horního a dolního světa. Jedině zkoumáním obou těchto světů bylo možno znovu nalézt tvůrčí celost a pochopit rytmickou souhru všech životních elementů. Nebeská královna Inanna se na takovou cestu vydala a stala se pravděpodobně první zasvěcenkyní, jejíž strastiplná pouť byla písemně zaznamenána.