V této knížce najdete příběhy, které se opravdu staly. Na první pohled vypadají jako zázrak, pohádky nebo příběhy z říše fantazie. Co bylo jejich příčinou? Osud nebo náhoda? Synchronicita? Záleží na každém čtenáři, co si z vyprávění Louise L. Hay a jejich přátel vezme.

Předmluva

Když jsem v uplynulých letech četla slova autorů, kteří se na této knize podíleli, často jsem si pomyslela: „To je taková úžasná sbírka myšlenek, objevů a inspirace!“ Už dlouho jsem některé z těchto mimořádných příběhů chtěla vydat v jedné knize, abyste se i vy, čtenáři, mohli díky nim pobavit a poučit a obdivovat je. Proto na těchto stránkách najdete jedny z nejúchvatnějších a pravdivých příběhů, na které v životě narazíte. Příspěvky autorů všech možných profesí, kteří prožili celou řadu různých zážitků, ve vás vzbudí údiv, bázeň, smích, slzy, ohromení… Ano, tohle všechno, a mnohem víc! Tuto knihu si, prosím, užijte a snad vás inspiruje, abyste si víc všímali dojemných, nádherných a zázračných událostí, které jsou součástí vašeho života. Ale nejdřív bych se s vámi ráda podělila o něco velmi osobního…

Můj příběh

„Povězte mi stručně o svém dětství.“ O tohle jsem požádala mnoho lidí, kteří vyhledali mou pomoc. Nemusím znát všechny podrobnosti, ale chci si udělat představu o tom, co prožili. Pokud mají v současnosti problémy, pak mentální návyky, které je zapříčinily, vznikly už dávno.

Mí rodiče se rozvedli, když mi byl rok a půl. Na tu dobu nemám špatné vzpomínky. Ale s hrůzou si vzpomínám na okamžik, kdy matka začala pracovat jako pomocnice v domácnosti, musela se odstěhovat ke svým zaměstnavatelům a dala mě do péče cizím lidem. Prý jsem tři týdny proplakala. Lidem, kteří se o mě měli starat, se to příliš nedařilo, a matka si mě musela vzít zase k sobě a situaci vyřešit jinak. Obdivuji ji za to, jak to všechno sama zvládla. Jenže tehdy mě zajímalo jen jediné. Najednou mi nevěnovala tolik laskavé pozornosti jako dřív.

Nikdy jsem nedokázala rozlišit, jestli matka mého otčíma milovala, nebo se za něj provdala jen proto, aby vytvořila celistvou rodinu a my měly domov. Ale nebyl to dobrý krok. Onen muž vyrůstal v přísné německé rodině, kde se k sobě chovali hrubě, a on se nic jiného nenaučil. Matka znovu otěhotněla, na počátku třicátých let přišla hospodářská krize a my uvízly v pasti domácího násilí. Bylo mi pět let.

A aby toho nebylo málo, někdy v té době mě znásilnil soused, notorický alkoholik. Doteď si živě vzpomínám nejen na lékařské vyšetření, ale i na soudní jednání, kde jsem vystupovala jako korunní svědek. Odsoudili ho k patnácti letům vězení. Rodiče mi pořád opakovali: „Byla to tvoje vina.“ Kvůli tomu jsem prožila několik let ve strachu, že až ho propustí, pomstí se mi, že kvůli mně musel do vězení.

Většinu mého dětství provázelo fyzické týrání a sexuální zneužívání, a navíc jsem musela těžce pracovat. Klesalo mi sebevědomí a skoro nic mi nevycházelo. Potom se můj mentální návyk začal odrážet i v životě. Ve čtvrté třídě se přihodila událost, která byla pro můj tehdejší život typická. Byla jsem na školní oslavě, na níž bylo hned několik dortů. Většina spolužáků pocházela z dobře situované střední třídy. Já byla bídně oblečená, vlasy jsem měla ostříhané podle hrnce, nosila jsem kotníčkové boty a byla jsem cítit česnekem, který jsem musela každý den jíst, prý „abych neměla roupy“. Dort jsme doma nikdy neměli, protože jsme si ho nemohli dovolit. V našem sousedství žila jedna stará paní, která mi každý týden dávala deset centů, a k narozeninám a Vánocům dokonce dolar. Těch deset centů šlo do rodinného rozpočtu a za dolar mi matka kupovala v levném obchodě spodní prádlo na celý rok.

Takže na školní oslavě jsme měli tolik dortů, že některé z dětí, i když je mohly mít třeba každý den, dostaly dva nebo tři kusy. Když jsem konečně přišla na řadu (a samozřejmě jsem byla poslední), nezbylo už vůbec nic. Ani jeden kousek. Dnes jasně vidím, jak za to, že jsem skončila jako poslední a nic na mě nezbylo, mohlo mé utkvělé přesvědčení, že za nic nestojím a nic si nezasloužím. Mohl za to můj mentální návyk. Oni mé přesvědčení jen odráželi.

V patnácti letech jsem sexuální zneužívání už nemohla vydržet, tak jsem utekla z domu i ze školy. Začala jsem pracovat jako servírka v bistru a bylo to mnohem lehčí než těžká práce na zahradě, na kterou jsem byla doteď zvyklá. Prahla jsem po lásce a náklonnosti a neměla ani špetku sebeúcty, takže jsem se vyspala s každým, kdo na mě byl hodný. Krátce po šestnáctých narozeninách se mi narodila holčička. Nedokázala jsem si představit, že bych se o ni mohla postarat, ale podařilo se mi najít milující bezdětný pár, který toužil po dítěti. Čtyři měsíce před porodem jsem u nich bydlela a v porodnici jsem dala dítěti jejich jméno.

Za takových okolností jsem neměla možnost prožít radosti mateřství… pouze ztrátu, vinu a hanbu. Vzpomínám si jen na její neobvyklé palce u nohou, stejné, jako mám já. Kdybych ji někdy potkala, určitě bych ji podle nich poznala. To dítě jsem opustila, když mu bylo pět dní.

Vrátila jsem se domů a matce, která byla pořád obětí, jsem řekla: „Už to nemusíš dál snášet. Dostanu tě odsud.“ Odešla se mnou a má desetiletá sestra, která byla vždycky tátovo zlatíčko, s ním zůstala. Poté, co jsem matce pomohla najít práci pokojské v malém hotelu a zabydlet se v novém bytě, ve kterém byla konečně svobodná a spokojená, jsem měla pocit, že jsem svou povinnost postarat se o matku splnila. Odjela jsem s kamarádkou na měsíc do Chicaga a vrátila jsem se až po třiceti letech.

Zpočátku jsem kvůli zneužívání v dětství a s tím spojeným pocitem bezcennosti přitahovala do svého života jen muže, kteří mě týrali a často i bili. Mohla jsem strávit zbytek života jen nadáváním na muže a pořád zažívat to samé. Jenže díky pozitivním pracovním zkušenostem mi postupně rostlo sebevědomí a už jsem podobné muže do svého života nepřitahovala. Zbavovala jsem se starých myšlenkových návyků a přestala podvědomě věřit, že si zneužívání zasloužím. Jejich chování neomlouvám, ale kdyby nebylo mého mentálního návyku, nikdy bych si je do života nepustila. Teď si mě muž, který zneužívá ženy, ani nevšimne. Změnila jsem své mentální návyky.

Pár let jsem v Chicagu dělala spíš podřadnou práci a pak jsem se přestěhovala do New Yorku. Měla jsem štěstí a stala se úspěšnou modelkou. Ale ani práce manekýnky pro slavné návrháře mému sebevědomí moc nepomohla. Jenom jsem na sobě nacházela další nedostatky. Nechtěla jsem vidět, jak jsem krásná. V módním průmyslu jsem pracovala několik let a provdala se za elegantního a vzdělaného anglického gentlemana. Cestovali jsme po celém světě, setkali se s královskou rodinou, dokonce jsme večeřeli v Bílém domě. I když jsem byla modelka a měla úžasného manžela, pořád jsem měla nízké sebevědomí. Změnilo se to až za pár let poté, co jsem na sobě začala pracovat.

Právě když jsem začínala věřit, že bych mohla být šťastná, mi manžel po čtrnácti letech manželství oznámil, že se chce oženit s jinou ženou. Byla jsem samozřejmě zoufalá, ale život šel dál. Cítila jsem, že se věci mění, a numeroložka mi to jednoho jarního dne potvrdila, když mi řekla, že na podzim mi zdánlivě bezvýznamná událost změní život.

…

Louise L. Hay