Filosof a teolog Anselm Grün radí, jak začít žít harmoničtější a radostnější život, těšit se ze vztahů, z toho, že jsme na světě, být se sebou spokojeni a zároveň být přínosem pro svoje bližní, jak objevit vnitřní klid a jak zkrátka nepromarnit svůj život zbytečnostmi.

Úvod

Často se druhých lidí ptáme: „Jak se máš?“ nebo „Jak jsi na tom se zdravím?“ či „Jak se daří tvé ro­dině, dětem, firmě?“ Někteří odpovídají: „Jsem spokojený.“ To však může znamenat, že se jim ve skutečnosti moc nedaří. Nemůžou sice tvrdit, že je všechno v nejlepším pořádku, ale jsou spokoje­ní s tím, jak věci jsou. Když se zamyslí nad svým životem, cítí vnitřní klid. Jsou spokojení se svým zdravím. Možná už nejsou v takové formě jako dřív, ale jsou spokojení s tím, co mají. Smířili se se svým zdravím i životem.

Když nám někdo odpoví, že je spokojený, dojme nás to. Nemá totiž zapotřebí se vychloubat. Nepo­třebuje svůj život líčit v barvitých superlativech, ale je prostě spokojený s tím, jak to je. Poté, co Robert Lewandowski vstřelil během půl hodiny utkání pro­ti Wolfsburgu pět gólů, řekl na tiskové konferenci jen: „Jsem velmi spokojený.“ Taková sympatická odpověď. Vůbec se svým úspěchem nechlubil a nepo­třeboval být středem pozornosti. Odpověděl jedno­duše: „Jsem velmi spokojený.“

Když se nám někdo svěří s tím, že je spokojený, můžeme se otevřeně a upřímně bavit o tom, co se děje. Zmínka o spokojenosti nám umožní upřímně si promluvit. Nikdo se nepotřebuje vychloubat svými úspěchy. Možná se z rozhovoru dozvíme, že všechno není tak růžové, jak se zdá, protože má zdravotní problémy a neshody s rodinou. Přesto si nestěžuje a všechno přijímá takové, jaké to je. Jako součást života. Navzdory všemu je spokojený. A tenhle pří­jemný rozhovor zahájila zmínka o spokojenosti.

Existuje však také nasycená spokojenost, která je nám nepříjemná. Jsou lidé, kteří jsou spokojení se svým bytem a zaměstnáním, ale nic jiného je neza­jímá. Problémy okolního světa přehlíží. Vůbec se jich netýkají. Ke spokojenosti jim stačí jen to, když se nemusí zajímat o světové dění a mohou se sou­středit na svůj maloměšťácký život. A když v super­marketu seženou všechno, co chtějí a potřebují.

V této knize se zabývám oběma druhy spokoje­nosti, tou opravdovou i nasycenou. Pátrám po pří­činách rozdílných postojů a po podmínkách, jak se dopracovat k pravé spokojenosti. Přitom vychází najevo, že úzce souvisí se spoustou dalších věcí. Někdy je provázaná se štěstím. Pokud jsme spoko­jení a v souladu sami se sebou a se svým životem, jsme šťastní. Někdy souvisí se skromností. Skromný člověk je zároveň spokojený se svým životem. Nemá přehnané nároky. Se skromností je spojená jednodu­chost. Ten, kdo je skromný, se spokojí s obyčejným životem. A spokojenost má blízko k vděčnosti. Člo­věk, který je vděčný za dnešní den a za to, čím ho Bůh obdaroval, je také spokojený se svým životem.

Když jsem v knihovně dělal průzkum pro tuto knihu, našel jsem jen jediný svazek, který uváděl v názvu spokojenost. „Knížku o spokojenosti“ na­psal v roce 1925 kněz z řádu kapucínů P. Heinrich Godefried. Jeho jazyk nám v dnešní době může při­padat zastaralý. Popisuje tři cesty ke spokojenosti: smíření s Bohem, s bližním a se sebou samým. Určitě je to zajímavý způsob, jak o tomto tématu pře­mýšlet. Já jsem se však vydal jiným směrem. Chtěl jsem prozkoumat různé druhy spokojenosti.

Při širším pátrání jsem narazil na celou řadu knih o jednoduchosti, která se spokojeností bezpochyby souvisí. Žít prostým životem. Být spokojený s tím, co mi život nabízí. Nechtít pořád víc a víc. Tohle všechno je součástí cesty ke štěstí, které se skrývá v maličkostech.

V dějinách západní kultury pozorujeme tenden­ce směrem k jednoduchosti. Rousseau je jedním z nejdůležitějších představitelů takzvaného pro­stého života. Ale už Platón popisoval jednoduchý život strážců města. Byla to nutná podmínka toho, aby město nevykořisťovali, ale skutečně jej chráni­li. Často slýcháme o lidech, kteří ještě nejsou ovlivněni západní kulturou, že jsou spokojenější než obyvatelé civilizovaných zemí Evropy.

Slovo „spokojený“ je odvozeno od slovesa „spoko­jiti“, a v původním významu znamenalo „uklidněný, upokojený“. Spokojenost tedy znamená „dojít vnitř­ního pokoje, klidu“. Vnitřní klid není naším majet­kem, nevlastníme ho. Představuje spíše věčný úkol směřování k němu – jak najít cestu od neklidu ke klidu, od nespokojenosti ke spokojenosti. Je v tom určitá dynamika, pohyb. Avšak slovo „spokojenost“ popisuje zároveň stav vnitřního míru, jakési klidné spočinutí, setrvání. Toto určité významové napětí mezi stavem vnitřního klidu a aktivní snahou to­hoto klidu dosáhnout můžeme vnímat i v někte­rých slovních obratech, např. „nechat někoho na pokoji“ nebo „někoho upokojit“. Dali jsme mu po­koj, nechali jsme ho v jeho vnitřním klidu. Když však někoho „upokojíme“, aktivně navodíme takový stav, ve kterém ten druhý může být spokojený. Ve své knize se tedy chci věnovat obojímu: duševnímu stavu spokojenosti a jejímu vlivu na náš život, ale také cestám, po kterých se vydat, abychom spokojenosti mohli dosáhnout.

Vnitřní pokoj jako předpoklad spokojenosti

Slovo spokojenost pramení z pokoje. České slovo „pokoj“ je odvozené od slovesa „počiti“ a znamená odpočinout. Je příbuzné s latinským „quies“ (klid, pokoj a odpočinek) a má indoevropský původ. Po­kojný člověk je klidný a má rád bližního svého. Pokoj představuje stav nerušenosti a poklidu. Neobejde se bez lásky, protože jen když máme rádi své blízké, můžeme žít v pokoji.

To platí i pro náš vnitřní pokoj. Když o sebe peču­jeme a chráníme se namísto toho, abychom se ne­ustále hodnotili a soudili, jsme v souladu sami se sebou. Nacházíme vnitřní klid, když se k sobě chová­me s láskou a cítíme se volní. Dokud se necháváme ovládat potřebami a vyčítáme si slabé stránky, nikdy se sami se sebou nesmíříme. Vnitřní pokoj zname­ná, že v chráněném prostoru naší duše a našeho těla je všechno přirozené. Všechno je naší součás­tí. Ale zároveň nás to neovládá. Věci, které přijme­me, nám umožní žít svobodně. Nejsme pod tlakem, abychom se chovali určitým způsobem. Nezaujatě pozorujeme vše, co se skrývá v našem nitru. Sta­ráme se o sebe a ochraňujeme se, ale neodsuzuje­me se.

Od tohoto významu slova „pokoj“ není daleko k vnitřnímu pokoji duše. Pokoj duše je náboženský pojem, který znamená, že člověk našel vnitřní klid. Chceme tím říct, že jsme v souladu se svou duší a s láskou si všímáme jejích podnětů. Vnímáme je. Nebojujeme s nimi, ale udržujeme je v chráněném prostoru usmířené duše. Germáni si představovali, že pokoje a svobody lze dosáhnout jen v chráněném a „smířeném“ prostoru duše.

Křesťanští mystikové tuto myšlenku převzali. Vě­řili, že se v našem nitru, v naší duši ukrývá chrá­něné, usmířené místo, ve kterém je všechno možné. Můžeme se v něm oprostit od všech emocí a pohnu­tek. V této vnitřní krajině svobody totiž vládne Bůh, a proto jsme osvobozeni od nadvlády vášní a potřeb a očekávání druhých.

Význam řeckého slova pro mír „eirene“ pochází z hudby a znamená harmonii, soulad různých tónů. To je krásná představa vnitřního klidu. Když nechá­me souznít tóny tiché a hlasité, nízké a vysoké, fa­lešné a krásné, sladíme se sami se sebou. A jakmile budeme v souladu sami se sebou, můžeme souznít s jinými lidmi. Být s nimi v míru. Když sladíme své vnitřní tóny, budeme spokojení sami se sebou, s naší vnitřní melodií. Naše melodie nemusí být dokona­lá, stačí, když nechá zaznít a souznít všechny tóny. Pojem „eirene“ má však v řečtině ještě jiný význam. Jmenovala se tak jedna ze tří bohyní (bohyně míru), kterým se říkalo Hóry. Odtud pramení představa, že k tomu, abychom dosáhli vnitřního klidu, potře­bujeme Boží pomoc. Máme důvěřovat Bohu, který uvede v soulad všechno, s čím si často sami neví­me rady. Žádáme Boha, aby byl dirigentem, který sladí naše tóny, aby z nich pro posluchače vytvořil libozvučnou melodii.

Latinsky se mír vyjádří slovem „pax“. Pochází ze slova „pacisci“, které znamená „dohodnout se, do­mluvit se“. Římané byli přesvědčeni, že k dosažení míru je třeba rozhovor znepřátelených stran. Vý­sledkem mírových jednání je potom mírová smlouva. I tohle můžeme chápat jako metaforu. Promluví­me si se všemi emocemi a vášněmi, které vyplavou na povrch, se všemi hlasy, které se přihlásí o slovo. Dáme jim prostor a bereme jejich potřeby vážně. Zároveň je necháme promlouvat a dospět k dohodě. Mír, ke kterému dojdeme rozhovorem, je pro všech­ny závazný. Když přeneseme latinský význam slova „mír“ na vnitřní pokoj člověka, znamená to, že mlu­víme se svými potřebami, emocemi a vášněmi, se vším, co objevíme. Hovoříme i s těmi, které vnímá­me jako vnitřní nepřátele, s částmi nás samých, kte­ré bychom nejraději skryli, protože jsou nepříjemné.

Ježíš k tomu vyprávěl krásné podobenství: „Nebo má-­li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s ji­ným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-­li, vyšle po­selstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.“ (Lukáš 14,31–32) Toto přirov­nání můžeme použít i na náš vnitřní stav. Často bo­jujeme se svými nedostatky a slabinami. Nejraději bychom je vymazali. Nelíbí se nám, zpochybňují představu, kterou jsme si o sobě vytvořili. Chtěli bychom být plní sebedůvěry, nechceme být tak há­kliví vůči kritice, chceme mít větší sebekázeň. Jsme na sebe naštvaní, když příliš mnoho jíme nebo pije­me, když řešíme druhé. Pak si usmyslíme, že své ne­dostatky překonáme. Často je to však marné. Máme utkvělou představu, že bychom měli být bezchyb­ní. Jenže tato urputná snaha o bezchybnost vede k tomu, že jsme sami se sebou nespokojení, pro­tože cítíme, že nemůžeme vymazat své nedostatky.

Setkávám se s mnoha lidmi, kteří se sebou nejsou spokojení, protože neodpovídají představě, kterou si o sobě vytvořili. Myslí si, že překonají své slabiny pomocí disciplíny nebo spirituality. Ale je to marná snaha. Znovu použiji Ježíšovo podobenství: Cítí, že jejich nedostatky mají k dispozici dvacet tisíc vojá­ků, ale oni sami jen deset tisíc. Přesto si nechtě­jí přiznat, že prohrávají v boji se svými temnými stránkami a slabostmi.

Když jsem vstoupil do kláštera, myslel jsem si, že dokážu se „svými deseti tisíci vojáky“, s pomocí síly vůle, ctižádosti a kázně překonat krok za kro­kem všechny své nedostatky. Ale už po dvou letech jsem velmi tvrdě narazil. Uvědomil jsem si, že nad svými slabinami nikdy nezvítězím.

Musím se s nimi smířit. Jen tak mohu najít vnitř­ní klid. Mé slabé stránky se mnou přestanou bojo­vat. Existují, ale nemají nade mnou moc. Nechávám je být. Vím o nich, ale už mě neovládají. Když se nad nimi nesnažím získat nadvládu, přestanou se mnou zápasit a snažit se mě ovládnout. Vytvoříme mírovou dohodu, která mi prospívá a osvobozuje mě od neustálého zápasu se sebou samým. Zno­vu použiji známé přirovnání. Když se svým vnitř­ním nepřítelem uzavřu mír, získám namísto deseti tisíc vojáků najednou třicet tisíc. Mám k dispozici větší sílu a víc schopností. A země, ve které žiji, se rozroste. Mé srdce a můj úhel pohledu se rozšíří.

Cesta, kterou Ježíš ve svém podobenství dopo­ručuje, obnáší, abychom promlouvali ke svým tem­ným stránkám, nedostatkům a slabinám. Máme se k nim chovat s láskou a ptát se jich, co nám chtějí sdělit. Samozřejmě se nemáme nechat slabostmi ovládnout, tím bychom se provinili proti důstoj­nosti. Ale když si začneme s nepříjemnými strán­kami sebe samých povídat, dovedou nás k pokoře. Sdělí nám: „Buď spokojený s tím, jaký jsi. Rozluč se s iluzemi o tom, že jsi dokonalý člověk, dokonalý křesťan. Máš silné a slabé, příjemné i nepříjemné stránky. Jedny s radostí ukazuješ světu a druhé bys nejraději skryl. Bůh je zná všechny, tvé světlé i temné stránky, krásné i ty méně hezké. Bůh tě přesto přijímá takového, jaký jsi. Proto se smiř sám se sebou a se vším, co je tvou součástí.“

Tato slova pro některé možná zavání rezignací a mottem „Musím se přijmout takový, jaký jsem. Nedokážu se změnit. Neumím se duševně nikam posunout.“ Ale takhle to nebylo myšleno. Když za­předeme rozhovor se svými temnými stránkami, zjistíme, že i ve slabinách tkví síla. Uvědomíme si, že se s nimi můžeme spřátelit. Smyslem našeho rozhovoru je, aby se z našich nepřátel stali spojenci, a možná dokonce přátelé. Pro švýcarského psycho­terapeuta C. G. Junga představovaly temné stránky zdroj životní energie. Když se je člověk snaží potla­čit, budou proti němu bojovat, až se nakonec v jeho duši promění v destruktivní energii. Ale když se s nimi člověk smíří, stanou se dárcem života. Ne­jde o to, abychom se rezignovaně spokojili se svými slabinami. Smíření s nedostatky je naopak předpokladem vnitřní proměny. Teprve poté nad námi sla­biny ztratí moc a budeme schopní dorůst do podoby, kterou pro nás Bůh zamýšlel.

Jakmile člověk najde vnitřní klid nebo se o to sna­ží, je pro něj snadnější být spokojený se svým živo­tem. Neklade si tak vysoké nároky. Nespokojenost s věcmi, které nás obklopují, je často jen projevem nespokojenosti se sebou samým. Lidé si stěžují na životní okolnosti, na byt, který neodpovídá jejich představám, na rušné prostředí, na pracovní pod­mínky ve firmě. Všechny vnější okolnosti se stávají důvodem k nespokojenosti. Pochopitelně existu­jí věci, které nás mohou vyvést z míry, a musíme se pokusit je změnit. Ale pokud je člověk sám se sebou spokojený, přijímá všechno, co se kolem něj děje, s větší lehkostí. Nic ho nepřipraví o vnitřní klid.

Ukázka z knihy: