
Filosof a teolog Anselm Grün radí, jak začít žít harmoničtější a radostnější život, těšit se ze vztahů, z toho, že jsme na světě, být se sebou spokojeni a zároveň být přínosem pro svoje bližní, jak objevit vnitřní klid a jak zkrátka nepromarnit svůj život zbytečnostmi.
Úvod
Často se druhých lidí ptáme: „Jak se máš?“ nebo „Jak jsi na tom se zdravím?“ či „Jak se daří tvé rodině, dětem, firmě?“ Někteří odpovídají: „Jsem spokojený.“ To však může znamenat, že se jim ve skutečnosti moc nedaří. Nemůžou sice tvrdit, že je všechno v nejlepším pořádku, ale jsou spokojení s tím, jak věci jsou. Když se zamyslí nad svým životem, cítí vnitřní klid. Jsou spokojení se svým zdravím. Možná už nejsou v takové formě jako dřív, ale jsou spokojení s tím, co mají. Smířili se se svým zdravím i životem.
Když nám někdo odpoví, že je spokojený, dojme nás to. Nemá totiž zapotřebí se vychloubat. Nepotřebuje svůj život líčit v barvitých superlativech, ale je prostě spokojený s tím, jak to je. Poté, co Robert Lewandowski vstřelil během půl hodiny utkání proti Wolfsburgu pět gólů, řekl na tiskové konferenci jen: „Jsem velmi spokojený.“ Taková sympatická odpověď. Vůbec se svým úspěchem nechlubil a nepotřeboval být středem pozornosti. Odpověděl jednoduše: „Jsem velmi spokojený.“
Když se nám někdo svěří s tím, že je spokojený, můžeme se otevřeně a upřímně bavit o tom, co se děje. Zmínka o spokojenosti nám umožní upřímně si promluvit. Nikdo se nepotřebuje vychloubat svými úspěchy. Možná se z rozhovoru dozvíme, že všechno není tak růžové, jak se zdá, protože má zdravotní problémy a neshody s rodinou. Přesto si nestěžuje a všechno přijímá takové, jaké to je. Jako součást života. Navzdory všemu je spokojený. A tenhle příjemný rozhovor zahájila zmínka o spokojenosti.
Existuje však také nasycená spokojenost, která je nám nepříjemná. Jsou lidé, kteří jsou spokojení se svým bytem a zaměstnáním, ale nic jiného je nezajímá. Problémy okolního světa přehlíží. Vůbec se jich netýkají. Ke spokojenosti jim stačí jen to, když se nemusí zajímat o světové dění a mohou se soustředit na svůj maloměšťácký život. A když v supermarketu seženou všechno, co chtějí a potřebují.
V této knize se zabývám oběma druhy spokojenosti, tou opravdovou i nasycenou. Pátrám po příčinách rozdílných postojů a po podmínkách, jak se dopracovat k pravé spokojenosti. Přitom vychází najevo, že úzce souvisí se spoustou dalších věcí. Někdy je provázaná se štěstím. Pokud jsme spokojení a v souladu sami se sebou a se svým životem, jsme šťastní. Někdy souvisí se skromností. Skromný člověk je zároveň spokojený se svým životem. Nemá přehnané nároky. Se skromností je spojená jednoduchost. Ten, kdo je skromný, se spokojí s obyčejným životem. A spokojenost má blízko k vděčnosti. Člověk, který je vděčný za dnešní den a za to, čím ho Bůh obdaroval, je také spokojený se svým životem.
Když jsem v knihovně dělal průzkum pro tuto knihu, našel jsem jen jediný svazek, který uváděl v názvu spokojenost. „Knížku o spokojenosti“ napsal v roce 1925 kněz z řádu kapucínů P. Heinrich Godefried. Jeho jazyk nám v dnešní době může připadat zastaralý. Popisuje tři cesty ke spokojenosti: smíření s Bohem, s bližním a se sebou samým. Určitě je to zajímavý způsob, jak o tomto tématu přemýšlet. Já jsem se však vydal jiným směrem. Chtěl jsem prozkoumat různé druhy spokojenosti.
Při širším pátrání jsem narazil na celou řadu knih o jednoduchosti, která se spokojeností bezpochyby souvisí. Žít prostým životem. Být spokojený s tím, co mi život nabízí. Nechtít pořád víc a víc. Tohle všechno je součástí cesty ke štěstí, které se skrývá v maličkostech.
V dějinách západní kultury pozorujeme tendence směrem k jednoduchosti. Rousseau je jedním z nejdůležitějších představitelů takzvaného prostého života. Ale už Platón popisoval jednoduchý život strážců města. Byla to nutná podmínka toho, aby město nevykořisťovali, ale skutečně jej chránili. Často slýcháme o lidech, kteří ještě nejsou ovlivněni západní kulturou, že jsou spokojenější než obyvatelé civilizovaných zemí Evropy.
Slovo „spokojený“ je odvozeno od slovesa „spokojiti“, a v původním významu znamenalo „uklidněný, upokojený“. Spokojenost tedy znamená „dojít vnitřního pokoje, klidu“. Vnitřní klid není naším majetkem, nevlastníme ho. Představuje spíše věčný úkol směřování k němu – jak najít cestu od neklidu ke klidu, od nespokojenosti ke spokojenosti. Je v tom určitá dynamika, pohyb. Avšak slovo „spokojenost“ popisuje zároveň stav vnitřního míru, jakési klidné spočinutí, setrvání. Toto určité významové napětí mezi stavem vnitřního klidu a aktivní snahou tohoto klidu dosáhnout můžeme vnímat i v některých slovních obratech, např. „nechat někoho na pokoji“ nebo „někoho upokojit“. Dali jsme mu pokoj, nechali jsme ho v jeho vnitřním klidu. Když však někoho „upokojíme“, aktivně navodíme takový stav, ve kterém ten druhý může být spokojený. Ve své knize se tedy chci věnovat obojímu: duševnímu stavu spokojenosti a jejímu vlivu na náš život, ale také cestám, po kterých se vydat, abychom spokojenosti mohli dosáhnout.
Vnitřní pokoj jako předpoklad spokojenosti
Slovo spokojenost pramení z pokoje. České slovo „pokoj“ je odvozené od slovesa „počiti“ a znamená odpočinout. Je příbuzné s latinským „quies“ (klid, pokoj a odpočinek) a má indoevropský původ. Pokojný člověk je klidný a má rád bližního svého. Pokoj představuje stav nerušenosti a poklidu. Neobejde se bez lásky, protože jen když máme rádi své blízké, můžeme žít v pokoji.
To platí i pro náš vnitřní pokoj. Když o sebe pečujeme a chráníme se namísto toho, abychom se neustále hodnotili a soudili, jsme v souladu sami se sebou. Nacházíme vnitřní klid, když se k sobě chováme s láskou a cítíme se volní. Dokud se necháváme ovládat potřebami a vyčítáme si slabé stránky, nikdy se sami se sebou nesmíříme. Vnitřní pokoj znamená, že v chráněném prostoru naší duše a našeho těla je všechno přirozené. Všechno je naší součástí. Ale zároveň nás to neovládá. Věci, které přijmeme, nám umožní žít svobodně. Nejsme pod tlakem, abychom se chovali určitým způsobem. Nezaujatě pozorujeme vše, co se skrývá v našem nitru. Staráme se o sebe a ochraňujeme se, ale neodsuzujeme se.
Od tohoto významu slova „pokoj“ není daleko k vnitřnímu pokoji duše. Pokoj duše je náboženský pojem, který znamená, že člověk našel vnitřní klid. Chceme tím říct, že jsme v souladu se svou duší a s láskou si všímáme jejích podnětů. Vnímáme je. Nebojujeme s nimi, ale udržujeme je v chráněném prostoru usmířené duše. Germáni si představovali, že pokoje a svobody lze dosáhnout jen v chráněném a „smířeném“ prostoru duše.
Křesťanští mystikové tuto myšlenku převzali. Věřili, že se v našem nitru, v naší duši ukrývá chráněné, usmířené místo, ve kterém je všechno možné. Můžeme se v něm oprostit od všech emocí a pohnutek. V této vnitřní krajině svobody totiž vládne Bůh, a proto jsme osvobozeni od nadvlády vášní a potřeb a očekávání druhých.
Význam řeckého slova pro mír „eirene“ pochází z hudby a znamená harmonii, soulad různých tónů. To je krásná představa vnitřního klidu. Když necháme souznít tóny tiché a hlasité, nízké a vysoké, falešné a krásné, sladíme se sami se sebou. A jakmile budeme v souladu sami se sebou, můžeme souznít s jinými lidmi. Být s nimi v míru. Když sladíme své vnitřní tóny, budeme spokojení sami se sebou, s naší vnitřní melodií. Naše melodie nemusí být dokonalá, stačí, když nechá zaznít a souznít všechny tóny. Pojem „eirene“ má však v řečtině ještě jiný význam. Jmenovala se tak jedna ze tří bohyní (bohyně míru), kterým se říkalo Hóry. Odtud pramení představa, že k tomu, abychom dosáhli vnitřního klidu, potřebujeme Boží pomoc. Máme důvěřovat Bohu, který uvede v soulad všechno, s čím si často sami nevíme rady. Žádáme Boha, aby byl dirigentem, který sladí naše tóny, aby z nich pro posluchače vytvořil libozvučnou melodii.
Latinsky se mír vyjádří slovem „pax“. Pochází ze slova „pacisci“, které znamená „dohodnout se, domluvit se“. Římané byli přesvědčeni, že k dosažení míru je třeba rozhovor znepřátelených stran. Výsledkem mírových jednání je potom mírová smlouva. I tohle můžeme chápat jako metaforu. Promluvíme si se všemi emocemi a vášněmi, které vyplavou na povrch, se všemi hlasy, které se přihlásí o slovo. Dáme jim prostor a bereme jejich potřeby vážně. Zároveň je necháme promlouvat a dospět k dohodě. Mír, ke kterému dojdeme rozhovorem, je pro všechny závazný. Když přeneseme latinský význam slova „mír“ na vnitřní pokoj člověka, znamená to, že mluvíme se svými potřebami, emocemi a vášněmi, se vším, co objevíme. Hovoříme i s těmi, které vnímáme jako vnitřní nepřátele, s částmi nás samých, které bychom nejraději skryli, protože jsou nepříjemné.
Ježíš k tomu vyprávěl krásné podobenství: „Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru.“ (Lukáš 14,31–32) Toto přirovnání můžeme použít i na náš vnitřní stav. Často bojujeme se svými nedostatky a slabinami. Nejraději bychom je vymazali. Nelíbí se nám, zpochybňují představu, kterou jsme si o sobě vytvořili. Chtěli bychom být plní sebedůvěry, nechceme být tak hákliví vůči kritice, chceme mít větší sebekázeň. Jsme na sebe naštvaní, když příliš mnoho jíme nebo pijeme, když řešíme druhé. Pak si usmyslíme, že své nedostatky překonáme. Často je to však marné. Máme utkvělou představu, že bychom měli být bezchybní. Jenže tato urputná snaha o bezchybnost vede k tomu, že jsme sami se sebou nespokojení, protože cítíme, že nemůžeme vymazat své nedostatky.
Setkávám se s mnoha lidmi, kteří se sebou nejsou spokojení, protože neodpovídají představě, kterou si o sobě vytvořili. Myslí si, že překonají své slabiny pomocí disciplíny nebo spirituality. Ale je to marná snaha. Znovu použiji Ježíšovo podobenství: Cítí, že jejich nedostatky mají k dispozici dvacet tisíc vojáků, ale oni sami jen deset tisíc. Přesto si nechtějí přiznat, že prohrávají v boji se svými temnými stránkami a slabostmi.
Když jsem vstoupil do kláštera, myslel jsem si, že dokážu se „svými deseti tisíci vojáky“, s pomocí síly vůle, ctižádosti a kázně překonat krok za krokem všechny své nedostatky. Ale už po dvou letech jsem velmi tvrdě narazil. Uvědomil jsem si, že nad svými slabinami nikdy nezvítězím.
Musím se s nimi smířit. Jen tak mohu najít vnitřní klid. Mé slabé stránky se mnou přestanou bojovat. Existují, ale nemají nade mnou moc. Nechávám je být. Vím o nich, ale už mě neovládají. Když se nad nimi nesnažím získat nadvládu, přestanou se mnou zápasit a snažit se mě ovládnout. Vytvoříme mírovou dohodu, která mi prospívá a osvobozuje mě od neustálého zápasu se sebou samým. Znovu použiji známé přirovnání. Když se svým vnitřním nepřítelem uzavřu mír, získám namísto deseti tisíc vojáků najednou třicet tisíc. Mám k dispozici větší sílu a víc schopností. A země, ve které žiji, se rozroste. Mé srdce a můj úhel pohledu se rozšíří.
Cesta, kterou Ježíš ve svém podobenství doporučuje, obnáší, abychom promlouvali ke svým temným stránkám, nedostatkům a slabinám. Máme se k nim chovat s láskou a ptát se jich, co nám chtějí sdělit. Samozřejmě se nemáme nechat slabostmi ovládnout, tím bychom se provinili proti důstojnosti. Ale když si začneme s nepříjemnými stránkami sebe samých povídat, dovedou nás k pokoře. Sdělí nám: „Buď spokojený s tím, jaký jsi. Rozluč se s iluzemi o tom, že jsi dokonalý člověk, dokonalý křesťan. Máš silné a slabé, příjemné i nepříjemné stránky. Jedny s radostí ukazuješ světu a druhé bys nejraději skryl. Bůh je zná všechny, tvé světlé i temné stránky, krásné i ty méně hezké. Bůh tě přesto přijímá takového, jaký jsi. Proto se smiř sám se sebou a se vším, co je tvou součástí.“
Tato slova pro některé možná zavání rezignací a mottem „Musím se přijmout takový, jaký jsem. Nedokážu se změnit. Neumím se duševně nikam posunout.“ Ale takhle to nebylo myšleno. Když zapředeme rozhovor se svými temnými stránkami, zjistíme, že i ve slabinách tkví síla. Uvědomíme si, že se s nimi můžeme spřátelit. Smyslem našeho rozhovoru je, aby se z našich nepřátel stali spojenci, a možná dokonce přátelé. Pro švýcarského psychoterapeuta C. G. Junga představovaly temné stránky zdroj životní energie. Když se je člověk snaží potlačit, budou proti němu bojovat, až se nakonec v jeho duši promění v destruktivní energii. Ale když se s nimi člověk smíří, stanou se dárcem života. Nejde o to, abychom se rezignovaně spokojili se svými slabinami. Smíření s nedostatky je naopak předpokladem vnitřní proměny. Teprve poté nad námi slabiny ztratí moc a budeme schopní dorůst do podoby, kterou pro nás Bůh zamýšlel.
Jakmile člověk najde vnitřní klid nebo se o to snaží, je pro něj snadnější být spokojený se svým životem. Neklade si tak vysoké nároky. Nespokojenost s věcmi, které nás obklopují, je často jen projevem nespokojenosti se sebou samým. Lidé si stěžují na životní okolnosti, na byt, který neodpovídá jejich představám, na rušné prostředí, na pracovní podmínky ve firmě. Všechny vnější okolnosti se stávají důvodem k nespokojenosti. Pochopitelně existují věci, které nás mohou vyvést z míry, a musíme se pokusit je změnit. Ale pokud je člověk sám se sebou spokojený, přijímá všechno, co se kolem něj děje, s větší lehkostí. Nic ho nepřipraví o vnitřní klid.
Ukázka z knihy:
-
Kouzlo maličkostí – Anselm GrünKč168.00