„Nevěřím, že existují lidé, jejichž vnitřní situace by se podobala mé; jistěže si takové lidi dovedu představit, ale že kolem jejich hlavy tak jako kolem mé ustavičně krouží ten skrytý havran, to si nedovedu ani představit.“

Deníky, 17. říjen 1921

Úvod

Franz Kafka, pražský německý židovský spisovatel, se narodil v roce 1883 jako syn bohatého obchodníka. V roce 1924, v nedožitých jednačtyřiceti letech, zemřel na tuberkulózu. Kafka tvořil v němčině. Ze tří románů, které napsal (Amerika, Proces a Zámek), nelze žádný považovat za zcela dokončený. I mezi množstvím povídek a vyprávění, které Kafka napsal, jich řadu najdeme ve fragmentární podobě. Jen velice malá část díla, včetně deníků z let 1910–1923, byla otištěna za autorova života. Všechno, co napsal – a deníky především –, je zprávou o zápasech, které Kafka vedl nejen s nejzazšími mysterii, ale i v každodenním životě.

Když jednou Thomas Mann půjčil jednu z Kafkových knih Albertu Einsteinovi, vrátil mu ji prý slavný fyzik se slovy: „Nedalo se to číst – lidská mysl není dost složitá.“ Angel Flores, editorka sbírky kritických esejů The Kafka Problem, se o této historce zmiňuje a pokračuje: „Shledal-li Einstein Kafku nesrozumitelným, byl zřejmě jediným člověkem, který to byl ochoten přiznat. Skoro každý, kdo čte Kafku – a mnoho z těch, kdo jej ani nečtou –, nejenže nemá pochyb o tom, že mu rozumí dokonale; je navíc přesvědčen, že mu rozumí pouze on.“

Je zřejmé, že neexistuje konsensus o Kafkovi jako člověku ani o Kafkovi jako tvůrčí osobnosti. Byl porovnáván a konfrontován například s Charlesem Dickensem, Nikolajem Gogolem, Friedrichem Nietzschem, Fjodorem Dostojevským, Sørenem Kierkegaardem, Karlem Barthem, Hermanem Melvillem či Ernestem Hemingwayem. Na jedné straně byl označován za neurotika, psychotika, abnormálního, patologického, perverzního a schizofrenického člověka; na straně druhé byl vyzdvihován jako jeden z největších náboženských spisovatelů 20. století. A mezi těmito dvěma krajnostmi existuje celá řada jemnějších odstínů.

Carl Gustav Jung naznačil, že v základech skutečného uměleckého popudu leží snaha o vyjádření vnitřního vidění skutečnosti, která je mohutnější než individuální já a transcenduje pozemské. K této v podstatě náboženské snaze přísluší požadavek, aby byl Kafka chápán hlavně jako spisovatel. Ale osud Franze Kafky jako člověka byl mnohem banálnější: většinu svého života žil jaksi „provizorně“, což způsoboval konflikt mezi požadavky, které mu kladl jeho vnitřní svět, a cíli, které si stanovil ve světě vnějším.

V tomto ohledu byl Kafka mužem své i naší doby; jeho neuróza, jeho „provizorní život“ jako součást problému „věčného chlapce“ (puer aeternus), byla a je neurózou moderního věku. Tato neuróza se v žádném případě netýká pouze umělců. Rozdíl je v tom, že umělec ji může využít, může se dokonce stát zdrojem jeho obživy, kdežto běžný člověk či umělec jako Kafka, který nenachází ve své tvůrčí práci oporu, se dokáže uživit jen jí navzdory.

Výraz puer aeternus (doslova „věčný chlapec“; D. Sharp: „věčné dítě“ [eternal child]) pochází původně z řecké mytologie, kde označuje dětského boha, který zůstává věčně mladým: příkladem jsou Iakchos (Dionýsos) či Erós. V této studii s ním pracuji tak, jako to činila analytička a dlouholetá Jungova spolupracovnice Marie-Louise von Franz v práci The Problem of the Puer Aeternus. Paní von Franz píše: „Muž, který se identifikuje s archetypem puer aeternus, zůstává příliš dlouho v adolescentní fázi. To znamená, že všechny charakteristiky, které jsou běžné u mladíka sedmnácti- či osmnáctiletého, jej provázejí i v pozdějším životě a ve většině případů zůstává příliš závislý na matce.“

Termín puer musíme chápat popisně, nikoli pejorativně. Zdůrazňuji, že navzdory široce rozšířené mylné představě, kterou často najdeme i u Jungových následovníků, nejde o odsuzující hodnocení. Výrazu puer se v psychologii užívá pro ztělesnění jistých typických postojů a vzorců chování, které jsou přítomny v každém člověku. V průběhu individuačního procesu je úkolem člověka vytvořit si k nim vztah, nikoli se s nimi prostě identifikovat. Identifikace není něčím, co člověk dělá úmyslně, existuje jednoduše jako danost; projevuje se jednostranností a jednostrannost je snad nejběžnějším symptomem neurózy.

Jak to souvisí s Kafkou? Vyjasní se to v průběhu této knihy. Mým cílem není vysvětlit či interpretovat Kafkovo dílo. Spíše se pokouším osvětlit některé z psychologických činitelů, které ovlivňovaly jeho konflikty a rozpory. Zvláštní pozornost věnuji kompenzační funkci některých Kafkových snů.

Soustředím-li se na psychologii Kafkovy osobnosti, neznamená to, že by snad bylo mým záměrem snižovat jeho velikost jako umělce. Kafkovo umění převyšuje to, co je pouze osobní; slovy Jungovými je sdělením „z mysli a srdce umělce k mysli a srdci lidstva“.

Ukázka z knihy: