Uznávaný autor Anselm Grün se ve své knize zamýšlí nad tím, co udělat proto, abychom procítili plnost života, abychom nepromarnili dary, které jsme do života dostali a abychom byli přínosem i pro svět kolem nás.

Úvod

V poslední době se často setkávám s lidmi, kteří marní svůj život. V upřímné snaze se zajistit nic pořádně nedělají. Než se začnou ucházet o práci, nutně potřebují stále další vzdělání. Ještě ve čtyřiceti letech se vzdělávají a k práci se vlastně nedostali.

Obzvlášť u mladých lidí mám pocit, že promarňují svůj život. Mnoha maturantům chybí nadšení. Vzpomínám si, jak jsem sám maturoval. Bylo to v roce 1964 a chtěl jsem změnit svět. Chtěl jsem proměnit církev. Toužil jsem přinášet Ježíšovo poselství novým způsobem. Poháněla mě vášeň. A tato vášeň v dnešní době mnoha mladým lidem chybí. Spíše si u nich všímám sklíčenosti. Všechno je příliš těžké. Nemají odvahu vzít věci do vlastních rukou.

Ale nechci zobecňovat. Je i spousta mladých lidí, kteří jsou odvážní, vyjedou na čas do zahraničí a cestují mnohem víc než tenkrát my. Nebojí se jet do Španělska, Dánska, Ameriky a Asie, aby tam studovali a několik let pracovali. Jsou zkušenější, než jsme bývali my.

Na druhou stranu potkávám starší lidi, kteří se mi svěřují s tím, že nikdy nežili, a litují svého neprožitého života. Ve stáří cítí, že svůj život promarnili. Trápí je pocity viny a hořkosti, protože nežili podle sebe a nedokázali všechno, co chtěli. Nikdy skutečně nežili. Jedna osmdesátiletá paní v rozhovoru se mnou litovala, že nejednala podle svého, ale vždycky se jen přizpůsobovala ostatním. Mrzelo ji, že se neřídila svými pocity a nešla za svými sny. Snažil jsem se jí vysvětlit, že nikdy není pozdě začít žít. Může si vážit všeho, co doposud prožila, i když jí to nepřipadá jako skutečný život. Vždyť se jí podařilo dožít se osmdesáti let. Měla by si uvědomit, co všechno má za sebou, přestože si myslí, že opravdu nežila. A na základě toho může po sobě zanechat stopu. Když teď začne žít, stane se i to neprožité součástí jejího života.

Podle výkladového slovníku Duden je německé slovo säumen (váhat, otálet) neznámého původu. Souvisí se středohornoněmeckým slovem sumen, které se dříve používalo ve smyslu zastavit, zadržet, bránit a brzdit. Z toho potom vzniklo středohornoněmecké versumen. Slovo versäumen proto znamená: minout něco nevyužitého, propást či promeškat. Souvisí s tím i slova säumig (zpomalený, lenivý, opožděný) a Säumnis (zpoždění, odložení).

V Německém slovníku najdeme mnoho rčení, která se týkají promeškání. Martin Luther mluvil o marnění dětí a mladistvých. Měl tím na mysli, že je dospělí zanedbávají. Hovořil také o tom, jak někteří lidé mrhají svým mládím. Nežijí naplno. Přizpůsobují se očekáváním ostatních. Luther používá slovo promarnit také v souvislosti s věcmi a událostmi. Člověk by neměl promarnit bohoslužbu a Boží milosrdenství. Jinak ve svém životě promešká něco zásadního. A Luther mluví o lidech, kteří „opomíjejí to dobré“, promarní a zanedbají dobré věci, a kvůli tomu nežijí naplno.

Kdo promešká příležitost, přijde o něco důležitého. Promarní život, protože se neodehrává podle jeho představ. Podobná terminologie se používala i při karetních hrách v 17. století, když hráč vynechal kolo. Dnes se při hře skat říká pas (od slov passen, verpassen), když se hráč chce vzdát dražení.Často se setkávám i s lidmi, kteří marní svůj život, protože vše není podle jejich představ. Pořád na něco čekají, ale nikdy nenajdou to pravé. Vždy se najde něco, co mohou odložit na později. Nechávají si život protéct mezi prsty. Rezignují na hru svého života.

Latinský výraz pro slovo otálet zní tardare. Pochází ze slova tardus (pomalý, váhavý, otupělý, lhostejný). Tardare znamená něčemu bránit a překážet. Člověk se brání životu. Neodváží se vzít věci do vlastních rukou. Marní svůj život. Starý zákon tento přístup kritizuje.

Neotálej obrátit se k Hospodinu, neodkládej to ze dne na den!

Sírachovec 5,7

Promeškání tady souvisí s odkládáním, které spousta lidí moc dobře zná. Odkládají důležitá rozhodnutí na později. Odsunují vše, co jim není příjemné. Jenže čím víc člověk něco oddaluje, tím je to horší. A nakonec s tím nikdy nezačne.

Člověk by neměl otálet, ale i Bůh byl požádán, aby se svou pomocí neváhal. V Žalmu 40 člověk Boha prosí: Noli tardare! To znamená „Neotálej!“ Celý verš zní:

Tys má pomoc, vysvoboditel můj, neotálej už, můj Bože!

Žalmy 40,18

Do kurzu o dospělosti, který se konal během Silvestra, přišlo do opatství asi sedmdesát mladých dospělých. Přednášel jsem o jejich ročním tématu Přeshraniční pracovníci. Během přednášky jsem zmínil, že právě píšu novou knihu. Když jsem jim řekl, jak se bude jmenovat, ostatní se okamžitě začali zajímat, kdy vyjde. Vycítil jsem, že je jim otázka promarněného života blízká. Reakce účastníků kurzu mě utvrdila v mém odhodlání psát, protože jsem se snažil popsat fenomén, který se týká spousty lidí.

Proto bych se chtěl v této knize zabývat tématem promeškání. Chtěl bych vylíčit, co jsem si uvědomil díky rozhovorům s lidmi na toto téma. Nechci však nikoho obviňovat. Jen bych rád popsal, co jsem vypozoroval. Zároveň je pro mě důležité, abych lidem ukázal, jak mohou najít odvahu žít svůj život. Snažím se tuto cestu hledat na příkladu Ježíšova života, v jeho slovech a činech. Ježíš byl silnou osobností. Žil opravdově a dal pro nás svůj život v sázku. Obětoval se a zaplatil za to svým životem. Ale právě proto pro nás představuje výzvu, abychom se odvážili žít, vymanili se z pasivity, přestali marnit svůj život a vzali ho do vlastních rukou.

Anselm Grün

Ukázka z knihy: