Existují klíče k dobrému životu? Klíče nemusejí odemykat pouze dům, auto nebo zamčené skříně. Požehnaný klíč nám umožní otevřít cestu k vlastnímu srdci a emocím, k tomu, co se našeho srdce hluboce dotýká.

I. Biblický klíč

Bible zná obraz klíče a sahá přitom k symbolice, kterou čerpá i z jiných náboženství. V antice byli lidé přesvědčeni o tom, že je brána k nebi stejně jako k Hádu uzamčená. Archanděl Michael je nebeský kníže-klíčník, který otvírá nebeskou bránu. Bůh sám pak drží v ruce tři klíče: dešťový klíč, který odemyká nebe, aby vláhou zúrodnil zemi. Klíč rodiček, který otvírá mateřské lůno, a konečně klíč vzkříšení, který navrací život zemřelým. Pro náš duchovní život to jsou překrásné obrazy. Hledáme v nich klíč, který by přinesl vláhu půdě naší duše, abychom dokázali nést ovoce. Toužíme po klíči, který by v nás otevřel všechno uzamčené, aby v nás mohl vzniknout nový život. Konečně bychom rádi objevili i klíč, který by v nás vzkřísil k životu všechno odumřelé a zatuhlé.

Ježíš dává Petrovi zaslíbení: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ (Mt 16,19). Vlastnit klíč znamená být zplnomocněn. Ježíš chce tímto slovem udělit Petrovi moc klíčů, protože znalci zákona se jí zpronevěřili, když uzamykali bránu k Božímu království. Tato moc klíčů spočívá v učení a ve vedení. Petrovi a spolu s ním i církvi bude v moci klíčů předána zodpovědnost za řádné spravování té moci. Mají předávat Ježíšova slova tak, aby otvírala Boží království. Boží království se chápe jako prostor Boží vlády. Ježíši tu jde především o prostor společenství. Církev má být společenstvím, kde vládne Bůh, nikoli mocní tohoto světa. Kdykoli se tedy v dějinách moc hierarchie pokládala za důležitější nežli Boží království, zpronevěřovala se církev svému úkolu a překrucovala jej.

„Boží království“ však znamená i vnitřní prostor člověka. Církevní učitelé mají vést lidi tak, aby v sobě dokázali objevovat vnitřní prostor ticha, kde vládne Bůh. Jde o to, aby se člověk nedal ovládnout vlastními potřebami či očekáváním svého okolí. Tam, kde v člověku vládne Bůh, je svoboda a pokoj. Boží království znamená prostor a prostředí, ve kterém žijeme. V tomto prostředí vládne Bůh, nikoli firemní šéf. V tomto prostředí jsme svobodní, nevyždímaní prací, prožíváme zde sami sebe a neohýbáme hřbet třeba proto, že si chceme udržet všeobecnou oblibu. Petr a spolu s ním všichni církevní učitelé nesou zodpovědnost za to, že Ježíšova radostná zvěst bude předávána tak, aby v lidech otvírala dveře do prostoru vnitřní svobody a pokoje uprostřed všedního dne. Jakmile však učitel začne nahánět strach a šermovat špatným svědomím – což Ježíš vyčítá farizejům –, falšuje Ježíšovo učení. Boží království je prostor, kde můžeme volně dýchat a jít svou cestou se vztyčenou hlavou.

V Lukášově evangeliu hovoří Ježíš o klíči k poznání. Jde o typicky řecký výraz. Klíč k poznání byl svěřen znalcům zákona. Právě oni dostali za úkol otvírat smysl Písma. Způsob, jakým nakládali s Biblí, však přístup k poznání naopak uzavřel. Ježíš jim to vytýkal: „Běda vám zákoníkům, protože jste vzali klíč poznání; sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vstoupit, jste v tom zabránili.“ (L 11,52). Je to krásný obraz: Nalézt klíč k otevření hlubšího poznání smyslu biblických slov a chápat slova Písma tak, aby nás vedla ke svobodě a vlévala nám život do žil. Poznání však znamená ještě něco jiného: Jde o osvícení, o poznání hlubšího smyslu veškerého bytí. Pro Řeky má výraz poznání – „gnosis“ – mimořádný význam. Gnosis vystihuje jejich prazákladní touhu. Jde o poznání hlubších souvislostí, o odhalení pravdy, o sejmutí závoje, který všechno zahaluje, abychom dokázali nahlížet do podstaty věcí a abychom poznávali tajemství veškerého bytí. Tento klíč k pravému poznání nyní drží v ruce Ježíš sám. Hodlá nám ukázat cestu ke zdařilému životu, ale také nám chce objasnit tajemství našeho života, abychom skutečně poznali, co to znamená být člověkem.

V knize Zjevení nazývá svatý Jan Ježíše přívlastky: „Toto prohlašuje ten Svatý a Pravý, který má klíč Davidův; když on otvírá, nikdo nezavře, a když on zavírá, nikdo neotevře.“ (Zj 3,7). Jan se tu odvolává na konkrétní pasáž z proroka Izajáše. Prorok zvěstuje, že Bůh sesadí správce paláce Šebnu, protože ten nejedná podle Boží vůle. Na jeho místo dosadí Eljakima. Na znamení jeho nové důstojnosti mu vloží na rameno klíč Davidova domu (srov. Iz 22,22). Obyvatelům Jeruzaléma se má stát otcem. V předvánoční době opěvujeme v jedné antifoně Krista jako Davidův klíč. „Klíči Davidův a žezlo domu Izraele, když ty otevřeš, nikdo už nezavře, když ty zavřeš, nikdo už neotevře: přijď a vyveď ze žaláře spoutaného, jenž sedí v temnotě a ve stínu smrti!“ Na Kristu se naplňuje zaslíbení klíče. Kristus je naším pravým Otcem, který nám kryje záda a pečuje o nás. On je tím klíčem, který nám otvírá přístup k vlastnímu srdci a k Bohu. Jestliže Ježíš odemkne svým klíčem, nikdo už nemůže zamknout, cestu k Bohu už nám nemůže zatarasit pochybování ani nám nemohou v jejím hledání bránit druzí lidé. Ježíš však také uzamyká vnitřní prostor ticha. Do tohoto vnitřního prostoru, kde jsme naprosto sami sebou, svobodní a naplnění láskou a pokojem, nemá přístup žádná světská moc. Adventní antifona vyjadřuje naši touhu po tom, aby Ježíš přišel, aby už konečně otevřel temný žalář a rozrazil pouta smrti. Mnozí z nás mají pocit, že sedí v právě takovém temném žaláři a že se všechno okolo nich zahaluje temnotou. Člověk se cítí jako v okovech. Všechno kolem něho je černé. Přestal doufat v dobrý život. Cítí se svázaný. Všechno kolem je zatuhlé a mrtvé. V podobných situacích toužíme po Kristu, který drží v ruce Davidův klíč, aby proměnil náš žalář v prostor světla a lásky a vysvobodil nás z veškeré rutiny, kterou často vnímáme jako bezduchou.

Toužíme po Davidově klíči. Ve snech se setkáváme s dalšími klíčovými zkušenostmi. Například se nám zdá, že jsme si zapomněli klíče. Stojíme před zamčenými dveřmi. Pokaždé jde o obraz ztráty přístupu k vlastnímu srdci. Pobíháme natolik zmateně ve vnějších záležitostech, že se odřezáváme od spojení s nitrem, s vlastní duší. Nebo jsme ten klíč někam založili. To se stává nejen ve snu, ale dost často i v reálném životě. V tom případě se ptáme: Kde už zase vězí ten klíč? Kdo mi jej sebral? Nebo jsem si ho sám někam založil? Přemítáme, dokud si konečně nevzpomeneme, kde by tak asi mohl být. Občas se stane, že jej už prostě nenajdeme. Po nějaké době na něj náhodou znovu narazíme. Náhle se objeví tam, kde bychom jej vůbec nehledali. Sny o zašantročeném klíči se nás snaží upozornit, že se sebou máme zacházet pečlivěji tak, abychom si přílišnou povrchností nebo návalem práce nezatarasili přístup k vlastnímu srdci.

V našich snech se často objevuje i další motiv, který známe stejně dobře z bdělého života: Stojíme přede dveřmi a chceme je odemknout. Jenomže klíč se k zámku nehodí. Naše vědomosti a znalosti samy o sobě často nestačí k odemčení přístupu do vlastního srdce. Potřebujeme Krista – Klíč, který skutečně dokáže otevřít. Tento Davidův klíč však dokáže v kladném smyslu stejně tak dobře zamykat. V tom případě jsme tam, kde právě pobýváme, v bezpečí. Do tohoto prostoru nepronikne zloděj ani lupič. Kristus nás chrání. Uzamkl dveře, takže se sem zvenčí nikdo nedostane.

Když tedy v této knize píšeme o klíči, který nám má pomoci získat si v obyčejném životě přístup k vlastnímu srdci a k Bohu, chceme tak učinit ve čtyřech krocích. Nejprve zmíníme sedm případů, kdy na klíč zapomínáme. Dále budeme uvažovat o sedmi pomocnících, kteří nám hledání klíče usnadňují. Nabídneme sedm cvičení, jež nám umožní nalézt klíč, a dočtete se o sedmi schůzkách s andělem strážným, který nám připomene, kde ztracený klíč vězí. Čtyřikrát se v sedmi krocích zamyslíme nad tajemstvím klíče. Zvolené počty nejsou nahodilé. Sedmička je počtem proměny. Čtyřka symbolizuje čtyři živly a náš všední život.

Jak se náš všední den může proměnit? Nejde o propracované strategie proměny, nýbrž o skutečnou proměnu. Proměna z nás chce udělat jiné lidi. V proměně se stále více stáváme sami sebou. Proměna je jemnější. Dovoluje nám hledět na všechno, co je. Má to právo být. My však zatím ještě nejsme těmi, jimiž bychom ze své podstaty být mohli. Sedm klíčů, které popíšeme v sedmi samostatných krocích, nám ukazuje cestu, jak se sami můžeme stále dokonaleji proměňovat v obraz, který si o každém z nás vytvořil Bůh. Ukážou nám cestu, jak lze konkrétní všední den i s veškerými povinnostmi v rodině, ve firmě nebo ve farnosti proměnit.

K tomu, aby slova nezůstala pouhou teorií, ale aby se mohla cvičením převádět do života, nám v závěru každé úvahy pomohou konkrétní rituály nebo cvičení. Snažíme se vás povzbudit k naprosto jednoduchým cvičením, která skutečně lze provádět uprostřed běžného dne. Jedno však je přitom důležité: nedostat se pod tlak tím, že se budete snažit vyzkoušet jich co možná nejvíce. Sami si podle vlastního citu určete, které rituály ve vás vyvolají odezvu, k něčemu vás povzbudí nebo ve vás jednoduše probudí chuť si je vyzkoušet.

Ukázka z knihy: