„V boji proti pohanství se svatost stala sodomií, uctívání smilstvem. Judaismus a křesťanství – a sem patří i Freudova psychoanalýza – měly společně na tomto nedorozumění podstatný podíl. Věk, jenž znovu začal vnímat transpersonální, musí tento proces zvrátit.“

Erich Neumann, The Origins and History of Consciousness

Úvod

Člověk by řekl, že v patriarchální společnosti budou muži přirozeně a spontánně chápat podstatu mužské identity, že budou znát psychologické základy svého rodu a své sexuality. Často tomu tak ale není.

Většina mužů sice dosud bere svou nadvládu jako prostě danou, neboť zkušenost vlastní nadřazenosti je jim bytostně vlastní, současně však neustále přibývá těch, pro něž je jejich mužství stejně záhadné jako ženství. Tito muži již nedokáží snadno činit závěry o sobě samých, o tom, jak se mají chovat, jaký životní postoj mají zaujmout. Cítí, že v jejich psychologickém ustrojení něco schází, a aby to napravili, podrobují se psychoterapii. Často ale dostávají výklad mužství, který se disjunkce, již ve svém životě zažívají, dotýká jen nepřímo. Oni netrpí nedostatkem mužnosti, žijí však mimo vliv patriarchátu, a i ti, kteří si uvědomují, že jsou v patriarchálním schématu pevně zakotveni, cítí, že něco nefunguje, že starý řád pozvolna mizí.

Pokud jde o obecné otázky mužství, není soudobé jungiánské literatury k tomuto tématu rozhodně dostatek a o archetypickém základu mužství nemáme kromě knihy Ericha Neumanna Origins and History of Consciousness k dispozici prakticky nic. Mám dojem, že tato mezera je způsobena převahou patriarchálních postojů v psychoanalýze i v Jungově analytické psychologii. Člověk se přece nezabývá tím, co se mu zdá zjevné. Problém ale spočívá v tom, že patriarchální postoje a hodnoty už nejsou samozřejmě platné. Pokud neoddělíme mužství od patriarchátu, přijde nazmar oboje.

Psát o archetypickém mužství znamená soustředit se na falos, ztopořený penis, symbol a měřítko mužství. Všechny obrazy, jimiž je mužství definováno, vycházejí z falu jako z referenčního bodu. Pevnost, odhodlání, účinnost, schopnost pronikat, přímost, tvrdost, síla – všechny tyto vlastnosti získávají svoji účinnost od falu. Erekce ukazuje na mocnou vnitřní realitu, která se v muži projevuje, ale kterou nemá tak zcela pod kontrolou. Tato vnitřní skutečnost se může lišit od toho, co si muž vědomě v dané chvíli přeje. Falos pro něj představuje subjektivní autoritu – pro ty, kdo s ním přicházejí do styku, pak autoritu objektivní. Právě to činí falos archetypickým. Žádný muž se nemusí „učit falu“. Falos se uvede sám, tak jako bůh. Muž používá falos; pokud to nedokáže, tak není mužem. Muži musí znát zdroj své autority a svůj posvátný symbol respektovat.

Význam falu jako prvotní psychické síly byl v psychoanalytické teorii a literatuře zanedbán. Otcové psychoanalýzy jeho význam sice naznačili, nezapracovali jej však do systému jako prvořadou součást psýché. Teorie, ať už freudovská nebo jungiánská, dává v otázce základu života přednost jedině matce. A to je velký omyl.

Protože v teoriích zabývajících se prvotními psychickými silami nebyla falu věnována dostatečná pozornost, uchyluje se archetypický falos ke zkreslujícím kompenzacím, aby byl během terapie vzat na vědomí a pochopen. I když v psychoanalytické péči dominují patriarchální postoje, tato péče přesto neposkytuje falu význačnější prostor. Vždyť zhodnocení situace psychoanalytikem je vždy považováno za správné. Výkladu, jenž podá analytik, je přikládána větší váha než zkušenostem pacientů. Soudobý prudký nástup etických výborů v analytických společnostech je odpovědí na znepokojující „vynoření se falu“ v ordinacích; falos je v úvahách přítomen, i když není vědomě přijímán.

A nejde jen o psychoterapii. Theodor Reik, významný freudovský psychoanalytik, vyslovil následující prognózu: „Budoucnost ukáže, že použití psychoanalýzy k léčbě neuróz u jednotlivců není její nejzásadnější aplikací.“ Považoval psychoanalýzu za základ nového poznání lidské přirozenosti. Reik naznačoval, že by se psychoanalýza měla znovu spojit s filosofií, z níž se na konci devatenáctého století vynořila jako sociální a lékařská věda. Filosofické bádání, zkoumání příčin a zákonů, jež představují základy reality, vyrůstá nevyhnutelně jak z prací Sigmunda Freuda a C. G. Junga, tak ze sekulárního uznání nevědomí, tj. spodní vrstvy psychické reality. Epistemologie, ta část filosofie, jež se zabývá procesem poznání, byla radikálně proměněna zahrnutím subjektivní, pro psýché specifické zkušenosti, na niž je kladen stejný důraz jako na objektivní empirická data.

Psychoanalytická léčba je nevyhnutelně postavena na filosofických a epistemologických předpokladech o lidské přirozenosti. Jaké místo má mužství a falos v hodnotovém systému psychoanalytika, má pro pacienta – ať už je to muž či žena – mimořádný význam. Falos je v psychoanalýze vždy přítomen, stejně jako v životě. Pokud je archetypický falos přehlížen, musí do procesu vstoupit nevědomě. Pokud je uznán a stane se součástí analytického procesu, je příslibem onoho nového poznání, o němž mluvil Reik.

Tato studie je velmi osobní. Čtenář rychle pozná, že falos pro mě představuje existenciální obraz boha. Snažil jsem se psát jako psycholog, aniž bych do procesu psaní zapojil část vlastní osobnosti. Selhal jsem. V důsledku toho jsem se dostal do míst, kterým bych se raději vyhnul, jak ostatně varoval Jung. Pokud čtenáře tento osobní materiál odrazuje, ať si uvědomí, že psychoanalýza je spíše uměním než vědou. Psychologie je disciplínou o duši a duše je vždy vizí osobního.

Ukázka z knihy: