Myšlenkám, které jsme do knihy Kouzelná čtvrthodinka napsaly, jsme oddanější než dřív. Nechceme nic odkládat, chceme se víc soustředit na své cíle, stoupat výš a neohlížet se na nejistotu a strach. Protože život je krátký. Život je vzácný. Čas, který máme, je dar. Využijme ho. Ať světlo v nás hoří – Emma Grey and Audrey Thomas.
Úvod
Proč takový spěch?
Už šest hodin jsem dřepěla na nepohodlném plastovém sedadle v příletové hale na letišti v Canbeře a snažila se nemyslet na nenasytný parkovací automat. Moje čtrnáctiletá dcera Sophie a její kamarádka doufaly, že aspoň letmo zahlédnou americkou youtuberku Colleen Ballingerovou. Její druhé já, ta nešťastná Miranda Singsová, byla na internetu tak oblíbená, že její kniha – parodie na příručky osobního rozvoje – se dostala na žebříček bestsellerů New York Times jen čtyřiadvacet hodin poté, co ohlásili její vydání. Možná že po té knize tajně toužím… Věděly jsme, že Colleen den předtím vystupovala na Melbourne Comedy Festivalu a dnes má na programu Canberru, ale mělo to háček: Netušily jsme, kterým letadlem přiletí. Proto jsme teď za rozbřesku strašily na vyprázdněném letišti.
Holky měly na sobě Mirandin charakteristický obleček: pruhovanou pánskou košili nacpanou do červených tepláků s nápisem Haters back off na zadku, svítivě růžové crocsy a vrstvu rudé rtěnky. Vypadaly úchvatně. Já jsem vypadala normálně a v ruce jsem svírala první z celé řady silných kapučín a modlila se, aby tento výlet nebyl marný. Všude postávali příslušníci bezpečnostních agentur a moje holky, které v těch ujetých stejnokrojích a s nápadnými transparenty stály v hale už hodiny, přitahovaly pozornost. Lidé na ně civěli, turisté si je fotili a pak je dokonce oslovila policie: „Na koho tu čekáte?“ „Na Mirandu Singsovou.“ „Na koho?“ Přesně tak.
Krátce po obědě jsme konečně dospěly k názoru, že by bylo nejlepší jít domů. Tedy aspoň já. Připomínalo mi to přechodnou fázi při porodu – už jsem to vážně nemohla vydržet. Toužila jsem po epiduralu. Připojila jsem se tedy na Facebook v naději, že se mi od přátel dostane povzbuzení. Namísto toho do mě všichni rýpali: „Pět hodin? Jsi normální? To se ti chce v neděli takhle ztrácet čas? Nemáš nic lepšího na práci?“ Na práci jsem toho měla hodně. Ale bylo to lepší?
Někdy během šesté hodiny čekání jsme snad potisící obrátily své zarudlé oči k příletové bráně. Halucinace? Nebo to opravdu byla ona (v normálním oblečení a s normální vrstvou rtěnky)? Jak se k nám internetová superstar blížila po eskalátorech i se svým tehdejším přítelem (rovněž slavným youtuberem), vyslala jsem tichou modlitbu k bohům všech sociálních sítí a zamilovaných fanoušků: Prosím, ať se na vteřinu zastaví a pozdraví nás.
Automatické dveře se otevřely. Miranda zvedla zrak od telefonu, uviděla holky, usmála se na ně a vrhla se jim do náručí jako starým kamarádkám, které léta neviděla. Pak nás představila své sestře (taky youtuberce), vyfotila se s námi a slíbila, že bude s děvčaty ve styku přes Instagram. Když je vám čtrnáct a šest hodin čekáte na svůj idol, je toto odměna vašeho života. Ale o tom tenhle příběh není. Ne úplně.
Když jsem o pár týdnů později vyzvedávala holky ze školy, byly velmi rozrušené. Dozvěděly se, že maminka jedné ze spolužaček se začala chovat zmateně a trpí ztrátou paměti. Podle lékařů ji pravděpodobně postihla raná demence. Ta žena je v mém věku, je jí málo přes čtyřicet. V tu chvíli jsem měla jasno. Vzpomněla jsem si na naše bláznivé letištní dobrodružství a byla jsem si jistá, že s rozvášněnými náctiletými fanynkami chci v letištních halách trávit času co nejvíc.
Ukázka z knihy:
