Manželé Evelyn a James Whiteheadovi, dva známí duchovní autoři, v knize Ctnost odolnosti ukazují, jak se zotavit z citových zranění a bolestivých nezdarů, a učí nás, jak pěstovat odolnost v sobě a v našich rodinách i náboženských a občanských společenstvích.
Ukázka z knihy Ctnost odolnosti
Milost odolnosti
Vzchopit se, zasadit zkušenost do nového rámce a odhodlaně jít dál.
Z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. (Římanům 5,3–4)
Odolnost a vytrvalost jsou vlastnosti na první po-hled zřejmé, a zároveň jaksi záhadné. Když se atlet rychle zotaví z těžkého zranění kolene a po návratu do soutěže podává ještě lepší výkon, vyvolává to údiv. Mnohem pozoruhodnější je fakt, že jihoafrický státník Nelson Mandela nejenže přežil sedmadvacet let věznění jako politický rebel, ale že pak dokonce s ohromnou morální a duchovní silou stanul v čele svého národa. Stalo se tak ve stěžejním historickém momentu v jeho bojem zmítané vlasti. Jaká osobní vlastnost či morální síla něco takového umožňuje? Americká psychologická asociace v těchto případech považuje za zásadní potenciál odolnost a definuje ji takto: „Odolnost je úspěšný proces adaptace tváří v tvář nepřízni osudu, traumatu, tragédii, hrozbám… Znamená jakousi schopnost ‚odrazit se‘ od těžkých prožitků.“ Odolnost jakožto schopnost lze pozorovat jak u jednotlivců, tak u skupiny.
Skupina skleslých učedníků se shromáždila v horní místnosti domu, kde pobývali (Skutky 2). Někteří z nich právě – více než měsíc po Ježíšově smrti – přišli s tím, že ho viděli. Ale byly to jen krátké a nejasné záblesky. Toho dne prožívali Ježíšovu nepřítomnost obzvlášť těžce. Naděje, kterou Ježíšův život vyvolal, zmizela. Zdálo se, že celá Jeho vize nového života v milosrdenství a spravedlnosti, ztroskotala. V biblickém svědectví, které křesťané čtou o svátku Letnic, se následující události líčí v tajemných metaforách. Místností zavane poryv větru; nad každou přítomnou osobou se objeví plamínek ohně. Zmatení učedníci najednou vnímají záblesky naděje. To, o čem svědčil Ježíšův život a smrt, není určitě zcela ztraceno. Nejistá a pochybami naplněná skupinka z horní místnosti najednou vyráží s touhou hlásat pravdu, kterou zaslechla – a to s takovou mocí, že tuto „dobrou zprávu“ přijali i ti, kdo nemluvili jejich jazykem. Letnice jsou pro církev ústředním svátkem odolnosti.
Psychologové dnes trvají na tom, že odolnost není dar vyhrazený hrstce vyvolených. Lidský duch je schopen zotavit se z těžkých ran a vzpamatovat se z bolestivých nezdarů. S úžasem zas a znovu objevujeme, že schopnost uzdravení a růstu je vždy silnější. Odolnost lze u člověka zpozorovat brzy, už v okouzlujícím vzezření čerstvě narozeného dítěte. Rodiče a přátelé se scházejí, aby oslavili narození nejkrásnějšího miminka na světě. Úsměv a mumlání dítěte vzbuzují úžas a podmaňují si nás – nemůžeme od něj odtrhnout pohled, zcela si získá náš zájem. Dítko si nevědomě, avšak účinně získává naši zaujatou pozornost – získává tak osoby, které o něj budou pečovat a umožní mu přežít. Psycholog Robert Kegan soudí, že „schopnost získat cizí pomoc a podporu, která je tak běžná u novorozence, se s rostoucím věkem stává rozmanitější. Někteří lidé mají schopnost získat pozornost druhých oproti jiným mnohem větší.“ Bez angažované přítomnosti druhých je lidský život osamělý, a dokonce nebezpečný. Osobní odolnost by se nejspíše ani úspěšně nerozvinula, kdyby nebylo schopnosti získat péči druhých. Umění vytvářet živá a pevná pouta s ostatními představuje první nezbytnou podmínku odolnosti. Dalším faktorem je schopnost zasadit prožitou zkušenost do nového rámce. Když čelíme těžko přijatelným skutečnostem, jako je zranění, urážka či prohra, můžeme odmítnout nechat se těmito bolestnými událostmi určovat. Člověk má schopnost postavit svůj život do nového světla a podívat se na minulost jinou optikou. Zneužívání a zanedbávání může být jen částí příběhu. Mohou vystoupit i další vzpomínky – vzpomínky na velkorysou péči a pozorný zájem. Zde nám odolnost pomáhá reinterpretovat negativní zkušenosti. Bez této schopnosti zasadit historii osobní bolesti do nových souvislostí odolnost jen těžko zapustí kořeny. Třetí podmínkou odolnosti je odhodlání. Zde hrají klíčovou roli příklady těch, kteří utrpěli těžká zranění, a přesto se dál chovali odvážně a statečně. Nelson Mandela po dlouhých letech opustil vězení odhodlaný přispět k tomu, aby se jeho mladý národ osvobodil. Pákistánská dívka Malála Yousafzajová přežila pokus o atentát a o to rozhodněji bojovala za vzdělání dívek ve své zemi. Na těchto mimořádných příkladech vidíme, jak se odolnost projevuje odhodlaností – odhodlanost udělat, „cokoliv bude třeba“, bez ohledu na porážky a modřiny, které při tom člověk utrží. Odhodlání v nás udržuje zaměření k cíli, ochotu klást odpor, odrazit útok a bránit ideály, když jsou ohroženy. Odolnost nám pomáhá využívat osobní i společné přednosti a silné stránky. Nacházíme cestu k vlastním zdrojům (nově se objevující trpělivosti i sebevědomí) a ke zdrojům dostupným v prostředí, v němž se nacházíme (podpora a povzbuzení od přátel a spojenců).Odolnost dalece přesahuje prostoduchý optimismus přehlížející problémy, jimž čelíme. U odolávání se právě naše reakce na bolestivou zkušenost stává jeho konstruktivním prvkem. „Každá negativní událost, které člověk čelí, vede ke snaze se s ní vyrovnat, což člověka nutí hlouběji poznat vlastní schopnosti a podpůrné sítě a pomáhá rozpoznat, kdo jsou jeho skuteční přátelé“ (Benedict Carey).
Pro rozvoj osobní odolnosti jsou zásadní důkazy o těchto zkušenostech ze skutečného života.Existuje mnoho definic odolnosti. Odolnost je „schopnost rychle se adaptovat na stres bez trvalých duševních nebo fyzických obtíží“ (The Oxford Handbook of Stress, Health, and Coping). Psycholog Richard Davidson uvádí, že „odolní lidé dokážou určitým druhům stresujících událostí nejen odolat, ale také z nich těžit, a proměnit tak nepřízeň osudu ve výhodu“. Náznaky budoucí schopnosti stát se v dospělosti odolným jedincem se objevují již v dětství. „Plaché děti, u nichž se objevují zábrany, jsou méně odolné. Trvá jim déle, než se vzpamatují z jakékoliv situace, která v nich vyvolává pocit tlaku, jako například pobyt v neznámém prostředí nebo nutnost komunikovat s cizími lidmi.“ A není divu. Jak uvádí Richard Davidson a Sharon Begleyová, „děti bez zábran mají tendenci úspěšně odolávat; chovají se v takových situacích s přehledem, z počátečního záchvěvu úzkosti se vzpamatují tak rychle, že to stěží zaregistrují“.
