Mystikové od nepaměti vyjadřovali své zážitky řečí erotiky. Proto vztahu mystiky a erótu, spirituality a sexuality autoři věnují zvláštní pozornost. Mystikové zřejmě prožívali sexualitu jako pramen své touhy po sjednocení s Bohem a mezi erótem a mystikou spatřovali spřízněnost. Církev se k sexualitě dlouho chovala spíše defenzivně, jako k pudu, který musí být držen na uzdě. Ale uvnitř církve existovaly i jiné zkušenosti. Bylo by přínosné, kdybychom se z nich poučili a v sexualitě objevili duchovní zdroj a sílu.

Úvod

Walter Schubart začíná svou knihu Náboženství a erós závažnou větou: „Náboženství a pohlaví jsou dvě nejmocnější síly života. Kdo je považuje za zásadní protivníky, učí věčnému rozdvojení duše. Kdo z nich činí nesmiřitelné nepřátele, rve lidské srdce“ (Schubart, 7). V dějinách náboženství můžeme vysledovat vždy dva proudy: jeden by rád dospěl k Bohu tím, že se zříká sexuality a pěstuje askezi a zdrženlivost; druhý zakouší Boha prostřednictvím sexuality a erótu. Obě cesty zřejmě odpovídají lidské zkušenosti. Mnozí pokládají sexualitu a erós za nebezpečí pro spiritualitu. Jiní naopak cítí, že právě sexualita by mohla být největší duchovní silou. V této knize se chceme držet mystické tradice, která ze zkušenosti ví, že sexualita je pramen spirituality a že erós může člověka vést ke sjednocení s Bohem.

Mystická tradice křesťanství by onen neblahý rozkol mezi erótem a náboženstvím ráda překonala, a uzdravila tak rozpolcené lidské srdce. Proto se v této knize dostanou ke slovu muži i ženy, kteří ve svém životě zažili jednotu mystiky a erótu, duchovnosti a sexuality. Ani u nich to však nebyla trvalá jednota, ale opakující se milostná zkušenost uprostřed jejich zápasu. Chtěli bychom, aby v této knize pro nás byly zkušenosti mystiků v dialogu s psychologií plodným přínosem. Doufáme, že přes veškeré napětí, které mezi sexualitou a spiritualitou existuje, vysvitne možnost mystiku a erós vzájemně smířit, a tak žít spiritualitou, která by podle benediktinské tradice byla „životní radostí“.

Dáme-li slovo mnoha svědkům mystické zkušenosti, může to v leckom vyvolat špatné svědomí, protože tyto zkušenosti jsou možná jeho každodenním prožitkům zcela cizí. V poslední době naši komunitu opustili tři mladí bratři. V diecézích se v posledních třech letech svého úřadu vzdává stále více kněží. U většiny z nich jsou hlavním důvodem potíže s celibátem. Zřejmě se jim nedaří proměnit sexualitu v pramen duchovního života a vzájemně spojit erós a mystiku. Právě na pozadí naší církevní reality bychom rádi prozkoumali možnost, jak žít v celibátu tak, aby se sexualita stala duchovní silou.

Máme na zřeteli také realitu mnoha manželství, která ztroskotala proto, že v nich sdělovací prostředky často probouzely příliš velká očekávání od sexuality. Zřejmě vůbec není snadné prožívat manželskou sexualitu tak, aby byla výrazem vzájemné lásky a úcty a zároveň i duchovní zkušeností. Mnoho mužů vyžaduje od svých žen sexuální akt, protože jim pomůže k uvolnění. Jiní nevidí v sexualitě nic více než pud, který musí být uspokojen. Chtěli bychom pojednat o tématu mystika a erós na pozadí ztroskotání, k němuž u mnohých lidí došlo právě v souvislosti s jejich sexualitou. Mnoho kněží a řeholníků žije nevědomky ve dvou rovinách. Jednak jde o rovinu jejich duchovních ideálů, jednak o rovinu jejich lidských potřeb, jejich sexuality. Zakoušení Boha a sexualita jsou pro mnohé rozporem.

Podobně to prožívá spousta manželských párů. Na jedné straně se snaží o dobrý morální a náboženský život a na straně druhé zcela izolovaně prožívají svou sexualitu. V této knize bychom rádi oba póly, tedy spiritualitu a sexualitu, mystiku a erós, znovu sblížili. Správné spojení mystiky a erótu by mohlo být plodné nejen pro lidské jednání, pokud jde o sexualitu, ale mohlo by také dodat novou sílu a vášnivost spiritualitě. Erotičností napájená mystika může být odpovědí na náboženskou touhu naší doby, která se stále více odvrací od církve a jejích odpovědí.

Víme o nebezpečí, že lidé propadnou smutku, jsou-li jim hlásány příliš vysoké ideály. My však nechceme čtenáře zarmucovat, když mu vysoké ideály ukazujeme, ale spíše ho míníme povzbudit, aby bral vážně své vlastní zkušenosti, v nichž vytušil něco z jednotného a probuzeného bytí, z erotické spirituality a mystického erótu. Mystika není pro několik málo vyvolených. Také dnes nám chce být Bůh blízko, chce se nám věnovat. A erós je i dnes stopou, jejímž sledováním můžeme Boha vytušit a dosáhnout k němu.

Mystika je v současnosti módním slovem. Na trhu se o ní vynořilo mnoho knih. A všude se jako stěžejní cituje výrok, že křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo vůbec křesťanem nebude. V mnoha těchto knihách však není často jasné, co se mystikou rozumí. V jiných je mystika dráždivým slovem. Předpokládají, že jde o svatouškovské traktáty, popisy vizí a mimořádných zkušeností a o stanovisko, které je světu cizí. V naší knize chceme popsat mystiku tak, abychom ji mohli rozpoznat i jako cestu pro sebe samé. Proto se obrátíme k některým psychologickým školám s otázkou, co mystikou rozumějí. Dialog s psychologií nám může ukázat, že mystika není cestou jen náboženskou, ale i terapeutickou, že sjednocení s Bohem také léčí naše rány, osvobozuje nás od vnitřní i vnější závislosti a vede nás k vlastnímu pravému já. Snad z toho zřetelně vysvitne, že mystická cesta je zásadně odlišná od cesty morální, kterou církev v současnosti opět silně zdůrazňuje.

Mystická cesta nevychází z morálních principů, ale ze zakoušení božského, které proměňuje člověka v jeho nejhlubším nitru a obrozuje i jeho jednání. Zatímco se morálka snaží příkazy a normami zlepšit a změnit člověka zvnějšku, mystika ho proměňuje zevnitř. Kdo se zcela a naprosto odevzdá Bohu a sjednotí se s ním, bude proniknut jeho duchem. Božský duch pak poznamená i jeho myšlení a jednání. Jak ukazují dějiny církve, morální cesta změnila velmi málo lidí, zatímco mystickou cestou se mnozí uzdravili a došli svatosti.

Chceme-li mystiku definovat, narazíme na obtíže. V dějinách spirituality neexistuje shoda v tom, co přesně se mystikou rozumí. Jedni ji ztotožňují se spiritualitou, podle jiných se vztahuje jen na mimořádné zkušenosti s Bohem. Werner Beierwaltes se domnívá, že existuje shoda přinejmenším v tom, že se mystika chápe jako „sjednocení člověka (jeho vědomí) s božským principem“ (Beierwaltes, 39).

L. Richter mystiku definuje jako „přímé uvědomění si přítomnosti božského… prazákladní fenomén maximální síly a nejživější niternosti“ (RGG, 1237). Tomáš Akvinský nazývá mystiku „cognitio Dei experimentalis“. Alois Haas, badatel v oboru mystiky, podává tuto definici: „Mystická zkušenost je na mysterium orientované, nezprostředkované a vposledku nevyslovitelné poznání – a (nebo) dění lásky mezi člověkem a Bohem, které člověk zakouší jako milostiplné, bez úsilí přijaté sjednocení s Bohem“ (Haas, 43). Filosof Wolfgang Struve se domnívá, že v mystice nejde o připodobnění člověka Bohu (homoiosis), nýbrž o sjednocení (henosis) s ním. „Mystika nikdy není idealistická, je realistická“ (Struve, 124). Nejde jí o dokonalost, ale o skutečnost.

Podle zastánce tvarové psychologie de Roecka spočívá mystika v pozornosti a soustředěnosti: „Mystika pro mne znamená být pozorný vůči živoucím kořenům věcí a lidí, nikoli vzdálených, ale zcela blízkých. Prožít rytmus, v němž se já s druhými a se světem závratně spojujeme a pak jsme zase sólisty. Stále více dveří, které se otevírají, a zároveň stále zřetelněji být sám ve vlastním domě. Bytostnou spřízněnost a nekonečné odcizení. Nové oči, abychom mohli vidět život v jiných souvislostech. Uši, které by vnímaly tep vesmírného srdce“ (de Roeck, 88).

Slovo mystika je odvozeno od řeckého adjektiva mystikos, které je příbuzné se slovesy myó – zavřít oči i ústa, aby se tajemství stalo niterným, a myeó – uvést do mystéria. U Řeků byla mystika původně zasvěcením do mystérií. V kultu se očekávalo, že dojde ke splynutí s Bohem, jenž byl oslavován. Platón vychází z mystérií a v dialozích Symposion a Faidros rozvíjí filosofickou mystiku, „kde vzestup ducha k nejvyššímu, vpravdě duchovnímu zření spojuje s erotikou“ (Haas, 29). Novoplatónská filosofie naproti tomu nechápe už mystiku kultovně, ale duchovně. Mystika je poznání pravdy, která je zahalena tajemstvím. Vztahuje se ke skrytému božskému základu bytí, jejž může vnímat jen ten, kdo se odloučí od davu a askezí a meditací se otevře Bohu (srov. Wulf, 182).

Ukázka z knihy: