„Muž vyhledává střety a boj. Riskuje i občasnou prohru. Pohrdá absolutně bezpečnými cestami. Bible nám líčí nebezpečné a dobrodružné cesty k tomu, jak se stát mužem. Doufám, že tyto cesty osloví i vás, milí čtenáři, a že ve vás probudí mužskou energii.“

Anselm Grün

1. Adam: Muž a žena

Adam v původním smyslu není muž, ale obecně člověk. Bůh uhnětl člověka z hlíny. Jméno Adam je odvozeno od hebrejského „adama“ neboli země, prsť. Proto má člověk hluboký vztah k půdě. Byl vzat ze země a ve smrti se do ní vrátí. Avšak k hlíně se přidává dech života, který Bůh Adamovi vdechuje do chřípí. V člověku je tedy zároveň i božská jiskra.

Bible uvádí dvě zprávy o stvoření člověka. Tu starší nám vypráví ve druhé kapitole knihy Genesis. Bůh stvoří nejprve zemi. Ta je však zatím neplodná. Proto Bůh stvoří z její hlíny člověka a vdechne mu svůj dech života. „Tehdy utvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl do jeho chřípí dech života; tak se stal člověk živou bytostí“ (Gn 2,7). Hned nato Bůh založí pro člověka zahradu. Člověk se může těšit ze všech jejích stromů a plodů. Současně je pověřen úkolem pečovat o zahradu. Cítí se však osamělý. Bůh zároveň stvoří všechny druhy zvířat a přivede je k člověku. Ten je pojmenuje. „Ale pro člověka se nenašla pomoc, která by byla jeho protějškem“ (Gn 2,20). Proto Bůh vytvoří z Adamova žebra ženu. Adam o ní prohlásí: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou (íšá), neboť z manžela (íš) byla vzata.“ … „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se“ (Gn 2,23–25). Na tomto vyprávění mě fascinuje, v jak silném vztahu je muž k ženě. Oba společně tvoří jednotu. Muž touží po ženě. Ke své integritě dospěje pouze v okamžiku, kdy naváže dobrý vztah se ženou. Muž a žena se vzájemně doplňují. V této knize píšu pouze o muži. Nemohl bych však o něm napsat ani slovo, pokud bych neměl na zřeteli jeho vztah k ženě. V příběhu Adama a Evy nevychází najevo pouze jejich vnitřní jednota a sounáležitost, ale také příčiny zápasu mezi oběma pohlavími, který se táhne celými lidskými dějinami. Muž zjevně dokáže být skutečně celým mužem pouze za předpokladu, že uzná ženu za sobě rovnou a za člověka téže hodnoty, a že je ochoten dát se jí inspirovat. Dokáže to však jedině tehdy, je-li v kontaktu s ženou ve vlastním nitru, tedy se svou animou, jak C. G. Jung nazval ženskou stránku lidské duše.

Adam a Eva jsou nazí a jeden před druhým se nestydí. Jeden druhého si váží a jeden druhému všechno zjevují. Nemusejí se před druhým s ničím skrývat. Nepotřebují také uplatňovat jeden vůči druhému mocenské hrátky, nepotřebují si vzájemně imponovat ani jeden druhého obviňovat. Avšak tento harmonický stav netrvá příliš dlouho. Bible vypráví neslavně známý příběh o hadovi, který Evu svede. Had Evu přemluví, aby ochutnala i ovoce, které Bůh člověku zakázal jíst. Jedná se o prastaré téma, které se později objevuje i v mnoha pohádkách. V pohádkách se ženě často zakazuje vstoupit do tajemné komnaty. Jenomže právě ten zákaz ji zláká vstoupit, a to má za následek neblahý sled dalších událostí. Pohádky ovšem zjevně chápou překročení zákazu jako předpoklad dalšího vývojového kroku.

Bible naopak líčí krok nazpátek. Eva „si z něj utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. Když slyšeli hlas Hospodina Boha, který se procházel v zahradě za denního vánku, skryl se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem mezi stromy v zahradě“ (Gn 3,6–8). Tento příběh lze vykládat různými způsoby. Z psychologického hlediska mě nejvíce přesvědčuje výklad C. G. Junga, který vykládá jedení ovoce ze stromu poznání jako akt uvědomění. Pro Adama a Evu je to nutný krok na cestě k plnému lidství. Člověk se zřítí z rajského stavu na zem a poznává své světlé i temné stránky. Dokáže rozlišovat dobro a zlo.

Na příběhu o Adamovi a Evě mě ale zajímá především ten moment, kdy muž svaluje veškerou vinu na ženu a následně se ukryje před Bohem i před ní. Osobně vidím právě v tom příčinu celého dalšího zápasu mezi oběma pohlavími, boje mezi mužem a ženou, který se táhne celými lidskými dějinami a i dnes neustále propuká navzdory všem proklamacím o osvícenosti a rovnoprávnosti. Bůh Adama zavolá: „Kde jsi?“ (Gn 3,9), Adam odpovídá: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl“ (Gn 3,10). Adam má tedy strach ukázat se před Bohem takový, jaký je. Ukrývá se před ním. Zároveň tím o sobě vypovídá cosi podstatného. Muži mají často potíž snést pravdu o sobě a odevzdat ji Bohu. Raději se ukryjí za nějakou fasádu, kterou si vybudují. Boží otázka je pro mě dnes aktuálnější nežli kdy dřív. Každý muž by si měl vyslechnout Boží otázku: „Kde jsi? Stojíš opravdu zcela při sobě? Jsi skutečně sebou samým? Kde jsi se svými myšlenkami? Dokážeš se snášet takový, jaký jsi právě v této chvíli?“ Pouze za předpokladu, že si muž upřímně položí tyto otázky, může dozrát ve skutečného muže. Zmiňovaná Boží otázka je pro mě tou nejdůležitější otázkou mužské iniciace, zácviku do bytí mužem. Musím si položit otázku, kde jsem, jaký jsem a co jsem. Musím se přestat schovávat. Jenom když se odvážím přiznat se k vlastní nahotě a přijmout takový, jaký právě teď jsem, vnitřně rozpolcený, silný i slabý zároveň, plný vášní a současně zbabělý a vyhýbavý, jedině tak dozraju v muže.

Když se Bůh Adama zeptá, jestli jedl ze zakázaného stromu, Adam svalí veškerou vinu na Evu: „Žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl“ (Gn 3,12). Také tato vlastnost je pro mnohé muže zcela charakteristická. Popírají vlastní vinu a svalují ji na druhé.

Nakonec začne Adam obviňovat dokonce Boha samého. Byl to přece on, Bůh, kdo mu dal ženu. Adam za nic nemůže. Odmítá tedy převzít zodpovědnost za své jednání. Muž touží po ženě. Zjevně však má v sobě i určitou stránku, která se ženy bojí. Když proto u něho něco nehraje, má potřebu shodit veškerou vinu za to na ni. Muž prožívá citelnou touhu po ženě. Dokáže být v jednotě se sebou samým pouze za předpokladu, že je jedno tělo se ženou. Zároveň však prožívá ve vztahu k ženě vnitřní roztržku. Tato rozpolcenost ho vede k zatracování ženy.

Už v tomto krátkém vyprávění se zároveň rozeznívá dlouhý příběh zápasu mezi oběma pohlavími táhnoucí se staletími lidských dějin. Vztah muže a ženy je poznamenáván fascinací střídanou se zatracováním, zápasem o moc, vzájemným zraňováním a strachem jednoho před druhým. Pro proces dozrávání v muže je proto důležité, aby muž překonal svůj nevědomý strach z ženy a aby se vypořádal se svou animou, jak C. G. Jung nazývá ženskou stránku lidské duše. Jung považuje integraci animy za rozhodující krok mužova vývoje a zároveň za předpoklad, že muž přestane přenášet své problémy na ženu a vinit ji z nich.

V chronologicky mladší z obou zpráv o Stvoření v Genesis 1 Bůh tvoří člověka šestého dne. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil; stvořil je jako muže a ženu“ (Gn 1,27). Člověk je tedy obrazem Boha právě ve své dvojjedinosti jakožto muž a žena. Řečtí církevní otcové často a důkladně uvažovali o obou verších Genesis 1,26 a 1,27. Obě hebrejská slova selem a demut překládali do řečtiny jako eikon (obraz) a homoiosis (podoba, podobnost) a na tomto jazykovém základě vytvořili vlastní teologii. Člověk byl původně stvořen podle Božího obrazu. Proto je jeho úkolem stále více se podobat Bohu. Pojem podobnosti je tedy líčený jako vlastní cíl člověka.

Člověk má stále dokonaleji napodobovat Boha a být jako Bůh. Tak zní jeho původní povolání. Osobně v tom vidím pro muže cosi zásadního, podstatného. Každý muž se podobá Stvořiteli. V tom spočívá jeho největší důstojnost. Je tvůrčí tak jako Bůh. Jeho úkolem je stále více vrůstat do Boží podoby. Z uvedených vět první kapitoly knihy Genesis mi také stále zřetelněji vysvítá, že se muž může podobat Bohu pouze za předpokladu, že vyjasní svůj vztah k ženě a že jej utváří tak, jak to od něho Bůh od prvopočátku očekává. Žádná podřízenost, ale rovnost, žádné pohrdání, ale úcta, žádné soupeření, ale vzájemnost, žádná roztržka, ale jednota.

Ukázka z knihy: