Uznávaná jungiánská psychoterapeutka Marion Woodmanová se ve své knize zabývá především trnitou cestou, kterou žena musí projít, aby dosáhla skutečné samostatnosti a svobody. Fakt, že se od roku prvního vydání situace žen zásadně změnila, této knize neubírá na významu. To, že si žena (a vůbec každý člověk) musí stále hlídat svou celistvost a integritu, platí pořád.

1. Kukla:
„Jsem skutečná?“

„Pak vyšlého slunce zář mou kuklu políbila – A já vstala – a žila.“
Emily Dickinsonová

Když mi byly tři roky, učinila jsem nejdůležitější psychologický objev ve svém životě. Zjistila jsem, že živá bytost, která následuje své vnitřní zákony, prochází růstovými cykly, umírá a rodí se jako nová bytost. Jednoho dne jsem foukala do svého bublifuku a při tom pomáhala otci na zahradě. Vždycky jsem s ním ráda trávila čas, neboť znal brouky a květiny a věděl, odkud se bere vítr. Toho dne jsem našla chomáč přilepený na větvi a otec mi vysvětlil, že je to kukla, kterou si pro sebe vytvořila housenka. Vzali jsme ji s sebou domů a přichytili na záclonu v kuchyni. Jednoho dne se z ní prý vylíhne motýl.

V otcově zahradě jsem sice viděla různá kouzla, ale tohle přesahovalo dokonce i moji představivost. Poté, co jsme opatrně přišpendlili kuklu k zácloně, jsem každé ráno popadla svou panenku a bublifuk a seběhla po schodech dolů, abych jim motýla ukázala. Žádný motýl tam ale nebyl! Otec řekl, že mám být trpělivá. Kukla neustále vypadala jako mrtvá. Podivuhodné změny probíhaly uvnitř. Život housenky se značně lišil od života motýla, oba potřebovali velmi odlišná těla. Housenka žvýkala tuhé listy, motýl pil nektar. Housenka byla bezpohlavní, téměř neviděla a pohybovala se výhradně jen po zemi, zatímco motýl mohl klást vajíčka, viděl a létal. Většina housenčích orgánů se rozpustila a takto vzniklé tekutiny pomáhaly křídlům, očím, svalům a mozku vyvíjejícího se motýla růst. Byla to velmi namáhavá práce, tak náročná, že dokud probíhala, nebyl ten tvor schopen žádné jiné činnosti. Musel přebývat ve své ochranné schránce.

Čekala jsem, až se ta slizká nenažraná housenka promění v motýla, ale tajně jsem si myslela, že se otec zmýlil. Jednoho rána, když jsem s panenkou jedla pšeničnou kaši, jsem pocítila, že nejsem v kuchyni sama. Zůstala jsem nehybně sedět. Cítila jsem, že na zácloně něco je. Byl tam, roztahoval křídla, která se ještě třpytila průsvitným světlem – anděl, který uměl létat. Kukla byla prázdná. Tato záhada na kuchyňské zácloně byla mým prvním setkáním se smrtí a znovuzrozením.

O pár let později jsem zjistila, že motýl je symbolem lidské duše. Bylo mi také odhaleno, že krátce poté, co se motýl vylíhne z kukly, vyloučí kapku výměšku, který hromadil v průběhu svého vývoje. Kapka je většinou červená a motýl ji vylučuje při prvním letu. Hejno motýlů tak může vytvořit déšť krve, fenomén, který u primitivních kultur vyvolával hrůzu a podezření, což občas vedlo k masakrům. Na symbolické úrovni to může znamenat, že pokud máme vypustit svého motýla, budeme muset také obětovat kapku krve, nechat minulost odejít a obrátit se k budoucnosti.

Zóna, kde se mísí minulost s budoucností, je součástí nestálého světa proměny uvnitř kukly. Část z nás se ohlíží zpět a touží po tom, co jsme ztratili, část je ráda, že se může rozloučit s chaotickou minulostí, část hledí vpřed s takovou odvahou, jakou jen může pobrat, část je vzrušena novými možnostmi, část sedí jako přibitá, aniž by se odvážila pohlédnout jedním či druhým směrem. Lidé, kteří procházejí stadiem kukly vědomě, ať už se tak děje v rámci analýzy, nebo k němu dospějí díky svým životním zkušenostem, akceptují paradox života a smrti, paradox, který se v různé formě objevuje na každém stupni růstové spirály. V básni T. S. Eliota Cesta Tří králů jeden z králů po návratu do své země popisuje zážitky z Betléma:

„… a tak jsme pokračovali
a dorazili jsme za večera, nejvyšší čas
najít to místo; bylo to uspokojivé (možná si řeknete).
Tohle vše bylo dávno, vzpomínám si na to,
a putoval bych tam zas, ale zapsal jsem si,
toto jsem zapsal:
Bylo nám vykonat tu dlouhou cestu
k Narození, nebo k Smrti? Jistě se tam narodil,
měli jsme důkazy a nepochybovali.
Vídal jsem už narození a smrt,
myslel jsem však, že je v tom rozdíl; tohle Narození bylo
pro nás zlou, trpkou mukou, jako Smrt, naše smrt.
Vrátili jsme se domů do svých království,
ale už nenašli klid v starém řádu,
kde lid, teď pro nás cizí, lpí jen na svých bozích.
Jak rád bych zemřel ještě podruhé.“

Jestliže tento paradox akceptujeme, nebudeme rozpolceni tím, co se jeví jako nepřijatelný rozpor. Zrození znamená smrt života, tak jak jsme ho znali, a smrt je zrozením života, který máme teprve žít. Musíme vydržet to napětí a rozšířit své hranice, musíme růst.

Ti, kteří většinu svého dosavadního života tráví uvelebeni v kukle a kterým se život jeví jako „vyčerpaný, vyčichlý, zbytečný“, či řečeno současným jazykem „nudný“, se ocitají v nesnázích. Lidé, kteří uvízli v takovém stavu, ulpívají na svých dětských hračkách, staví se zády k přítomnosti a jen sedí a doufají, že je nějaké kouzlo vyvede ze světa bolesti do světa, který je „spravedlivý a dobrý“, do předstíraného a neupřímného světa nevinného dětství. Jelikož se bojí vyvázat se ze vztahů, které brzdí jejich růst, postavit se rodičům, partnerům či dětem, kteří si uchovávají dětinský postoj, stávají se obětí chronických nemocí či psychické smrti. Život se pak stává spletí iluzí a lží. Místo aby přijali odpovědnost za to, co se děje, lpějí na zkostnatělém rámci, který si kdysi vytvořili nebo který jim byl přiřknut ihned po narození. Usilují o to zůstat ve „stabilizovaném stavu“. Takový postoj odporuje životu, neboť změna je životním zákonem. Zůstat ve stabilizovaném stavu znamená hnít, obzvláště pak nacházíme-li se v rajské zahradě.

Proč se tolik bojíme změny? Proč, potřebujeme-li změnu tak zoufale, jsme pak ještě zoufalejší, když k nějaké změně dojde? Proč ztrácíme naši dětskou víru v růst? Proč lpíme na našich starých poutech, místo abychom se poddali novým možnostem – oněm neprobádaným světům našich těl, myslí a duší? Zasadíme cibuli bledule. Zaléváme ji, vystavujeme ji slunečnímu svitu, sledujeme, jak vyrážejí první zelené výhonky, jak rychle roste stonek a pupeny, a nakonec obdivujeme ony velké květy ve tvaru zvonu, kterak odzvánějí ležícímu sněhu. Proč bychom měli do cibule bledule vkládat více víry než do nás samotných? Je to díky vědomí, že cibulka bledule žije podle vlastního vnitřního zákona – zákona, o jehož existenci v nás již nevíme. Zaposloucháme-li se do bledule, budeme možná schopni souznít s jejím tichem a zažít její vnitřní nehybnost. Ocitneme se u kořene záhady. A na tomto místě, na místě, kde přebývá Bohyně, budeme moci přijmout život i smrt. Nádherný květ zemře, avšak ponecháme-li cibulku v klidu a temnu, bledule příští rok znovu vykvete.

Podstatou strachu ze změny je nejistota. Lidé, kteří v přítomnosti těch, jež milují, cítí svou vlastní hodnotu, mohou odejít a vrátit se, aniž by cítili strach z odloučení. Vědí, že si jich ostatní váží pro ně samé. Naše počítači řízená společnost, ať už je jakkoli fascinující a výkonná, se dopouští stále hlubšího zásahu do ryzích lidských hodnot. Stroj, byť by byl sebesložitější, nemá ani duši, ani se nepohybuje v rytmu instinktů. Počítač je schopen vychrlit fakta o mém životě, ale nemůže prozkoumat podzemní chodby mého osamění a stejně tak neuslyší mé mlčení a nezareaguje na stín, který pokryje mé oči. Není schopen spočítat hloubku, šířku a výšku lidské duše. Když se společnost záměrně řídí souborem norem, které mají pramálo společného s instinkty, s láskou a soukromím, pak lidé, kteří s důvěrou v důstojnost své duše a tvořivost vlastní imaginace usilují o to stát se individualitami, mají dobrý důvod bát se. Jsou to vyděděnci odříznutí od společnosti a více či méně i od svých vlastních instinktů. Jelikož pracují v tichu své kukly, často si připadají jako blázni. Zároveň si však myslí, že by byli ještě větší blázni, kdyby se zřekli víry ve svou vlastní cestu. Stejně jako ona kukla, přišpendlená k zácloně v kuchyni, visí na zdi v jejich pracovně citát Williama Blakea: „Kdyby pošetilec setrval ve své pošetilosti, stal by se mudrcem.“

Hrdina se vždycky vyznačoval odvahou stát osamocen. V dnešní době to ovšem vyžaduje daleko více odvahy a síly, než tomu bylo kdy v minulosti. Děti jsou odmalička vedeny k tomu, aby podávaly výkony. Spíše než aby žily podle svých potřeb a citů, učí se přistupovat k životu tak, aby dělaly radost druhým. Protože nejsou vybaveny zvnitřněným pocitem jistoty, který by se zakládal na jejich vlastním svalstvu, nedostává se jim vnitřních zdrojů potřebných k tomu, aby se postavily na vlastní nohy. Identita dětí, formující se pod tlakem masových sdělovacích prostředků a jejich vrstevníků, může být zcela pohlcena kolektivními stereotypy. V okamžiku, kdy neexistují odpovídající přechodové rituály, se lidé z reklamy stávají nejvyššími knězi iniciace do závislosti na konzumu.

Neexistují-li ve společnosti potřebné rituály, nejsou si lidé jisti tím, kým jsou. Děti, které v rané pubertě tápaly, se na jejím konci ženou za nezávislostí, na druhou stranu se však hněvají, když mají převzít určitou zodpovědnost. Chlapci, kteří nebyli nikdy odděleni od svých matek a zároveň se bojí svých otců, nemohou udělat potřebný krok, aby se stali dospělými muži. Dívky, které sloužily svým hnacím mužským silám, nejsou ochotny vyměnit hodnoty, jako je sláva, moc, prestiž a bohatství, za pocit harmonie s vesmírem. Dokonce i rituály manželství nás přivádějí do rozpaků. Dosud nesezdaní lidé, kteří několik let žijí společně, nakonec možná dojdou k závěru, že „v manželství to nebude jiné“, avšak záhy jsou skutečně zmateni sexuálními problémy, které se v jejich životě objeví poté, co vyřkli slavnostní sliby. Těm, kteří nejsou schopni přijmout zralou krásu podzimu, přináší dosažení středního věku utrpení. Pozorují, jak se jim prohlubují vrásky a s každým dnem se objevují další jaterní skvrny, přičemž jejich duše nedozrává. Bez odpovídajících rituálů se nemohou těšit, že zaujmou ctěné místo ve společnosti, a ve většině případů si rovněž nebudou cenit vlastní moudrosti. Někteří se dokonce ani neodváží uvažovat o důstojnosti smrti.

Německý výraz Torschlusspanik (v Oxford English Dictionary se poprvé objevil v roce 1985) je do češtiny překládán jako „panika ze zavírajících se dveří“. Příhodně označuje stav panující v naší společnosti: zachvacuje nás panický strach z toho, že dveře mezi námi a životními možnostmi se zavírají nebo se již zavřely. Dveře, které se kdysi otevíraly prostřednictvím iniciačních rituálů, představují klíčové přechody v lidské psýché. Pokud se tyto dveře neotevřou nebo nejsou-li považovány za to, čím jsou, život se smrskne na řadu odmítnutí s neustálou hrozbou paniky ze zavírajících se dveří: maturitní ples, na který dívka nebyla pozvána, svatba, která se nekonala, dítě, které se nikdy nenarodilo, pracovní příležitost, která se nerealizovala. Ohlédneme-li se zpět, možná zjistíme, že to, zda se některé dveře otevřely a některé naopak zavřely, jsme si nezvolili my. Bylo nám vybráno jedno, druhé naopak odepřeno.

Panika ze zavírajících se dveří se stala součástí dnešní kultury, protože existuje jen málo rituálů umožňujících lidem překonat či odmítnout svá vlastní sobecká puzení. Protože nevidí dál, připadá jim takové odmítnutí nedůležité. Jakmile se však dveře zabouchnou, dostaví se pocit hořkosti či odevzdanosti. Kdyby se byli místo toho schopni zklidnit až do stavu úplného soustředění, do bodu, ze kterého by buďto mohli přejít na druhou stranu, nebo se uchýlit do ústraní tak, jak se to děje v přechodovém rituálu, pak by mohli zjistit, kým vlastně jsou. Jejich touhy by se proměnily ve veskrze pozitivní úsilí, místo aby se proměnily v rozčarování a zoufalství. Hrůza, která se skrývá za panikou ze zavírajících se dveří, je většinou impulzem, který přivádí lidi do analýzy – zabouchly se poslední dveře, došlo k poslednímu odmítnutí. Žádné dveře se již nikdy neotevřou. Nikdy znamená nikdy.

Marion Woodmanová