Filosof a teolog Anselm Grün ukazuje, jak je nenasytnost nebezpečná pro náš duchovní život, ale i jak ji léčit, a nakonec se jí zbavit. Tato kniha se proto zabývá tím, jak onu ničivou nenasytnost proměnit v životodárnou sílu: Které spirituální cesty nás vyvedou z nenasytnosti a nasměrují nás k srdci a podstatě člověka?

Úvod

Co je člověk člověkem, zabývá se otázkou žádostivosti. Tato touha mít stále víc ho předurčuje k věčné nespokojenosti s tím, co mu bylo dopřáno. Například podle slov starých moudrých Řeků škodí žádostivost lidskému zdraví a snižuje člověka na úroveň pouhého zvířete. Ničí základy lidské vzájemnosti a je příčinou hádek a válek. Všichni moudří tohoto světa popisovali žádostivost a poukazovali na způsoby, jak by se jí člověk mohl zbavit. Například buddhismus ji chápe jako prapůvodní zdroj veškerého utrpení, stejně tak řecká a římská filosofie i starozákonní mudrci, kteří dokázali spojovat řeckou a židovskou moudrost. Vedle ničivých prvků v sobě však žádostivost chová i jakýsi oživující a útěšný prvek. Opakovaně na to upozorňoval evangelický teolog Friedrich Schorlemmer ve své knize Nenasytnost a štěstí:

„Žádostivost jakožto elementární a vysoce expresivní životní projev, ve kterém se ukrývá veliký kus naší touhy po štěstí ve smyslu přání po přetékající plnosti života, se může stát i neodmyslitelnou životní silou.“

Proto nejde o to, naprosto vymýtit z člověka jeho žádostivost, protože by se tak zbavil životní hnací síly. Půjde tedy spíše o to, jak proměnit její ničivý potenciál v životodárnou sílu. Tato kniha nabízí podněty, jak na to.

Ničivý potenciál nenasytnosti

Ničivou sílu žádostivosti lze dnes pozorovat takřka na každém kroku. Má spoustu podob. Hovoříme o nenasytnosti, hrabivosti či chamtivosti, touze hromadit víc a víc jen kvůli vlastnickému pocitu, nebo také o pomstychtivosti v případě, že se naše narcistní duše cítí uražena. Dále hovoříme o ziskuchtivosti, která baží nejen po více penězích, ale také po tom, aby z vložených peněz co možná nejvíce vyzískala, a to na úkor všech ostatních. Schorlemmer dokonce hovoří přímo o „viru žádostivosti“, který v sobě skrývá cosi agresivního a neutišitelného (srov. tamtéž, str. 16). Tento virus žádostivosti se projevuje nejrůznějšími způsoby chování, a proto mají podle jeho názoru jím nakažení lidé, mimo jiné mluvkové, kteří nedokážou být zticha, a ti, kdo touží po výsluní, nutkání mluvit a mluvit, případně se neustále drát do popředí zájmu.

Podstatou žádostivosti je egocentrismus, v němž člověk neustále krouží kolem sebe a je do sebe zamilován. Dnes se to projevuje v jevu zvaném narcisismus. Psychologové tvrdí, že tento jev je v současnosti neustále na vzestupu. Znamená to, že člověk nemá nikdy dost náklonnosti, dost přízně. Svou vnitřní opuštěnost musí překrývat stále vyšší měrou vnější pozornosti. Je to touha po neustálém předvádění se.

Ta se dnes projevuje nejen snahou veřejně se prostituovat, tedy dodat svému vyprázdněnému životu na atraktivitě tím, že jej jakkoli veřejně prezentujeme na televizní obrazovce. Projevuje se mimo jiné i v tom, že člověk se musí neustále ukazovat a předvádět před virtuálními „přáteli“ na sociálních sítích. Žije pouze tehdy, když se předvádí. Schopnost vychutnat si něco o samotě, zůstat v klidu sám s vlastními myšlenkami, je pro takového jedince zjevně nedostupná. Ke zmíněnému nutkání neustále se předvádět se ještě navíc přidává způsob řeči uznávající pouze superlativy. Všechno, co jsem a co dělám, je tedy podle toho „super“, „cool“ nebo „šílené“. Tento tlak nutí člověka přehlížet zdánlivě nenápadné a nepozorovatelné skutečnosti. Máme tedy před sebou nezdravou část žádostivosti.

Sexuální žádostivost

Jinou podobou žádostivosti je propadnutí pudovosti, nenasytná touha po sexu. Toto propadnutí sexuálnímu pudu se v současné době projevuje méně v konkrétním vyžití sexu s partnerem či partnerkou. V tomto ohledu se dnes psychologové shodují na tom, že mnozí lidé mají spíše strach žít sexuálním životem, protože by se museli druhému odevzdat a zříci se vlastního ega. Mnohým z nich se to zdá nebezpečné. Sexuální žádostivost se mnohem častěji projevuje právě tím, že na internetu se zvyšuje poptávka po prezentaci sexu v podobě dětské pornografie či jiných druhů této odpornosti. Jeden touží po čtrnáctiletých dívkách, jiný po nedospělých chlapcích, další po dospělých ženách či mužích. Nabídka je veliká. A zjevně také hojně využívaná.

Lidé sledující pornografii na internetu jsou nepokojní. Nikdy nemají dost. Neumí nakládat s volným časem. Nejsou s to si v klidu přečíst knížku. Občas se tento sklon zvrhne ve skutečnou závislost, takže pak dotyčný tráví každou volnou minutu na internetu pátráním po těchto sexuálních prezentacích. K jeho nepokoji se navíc přidávají výčitky svědomí a hlodající pocit viny. Tito lidé však především vnímají vnitřní znechucení z toho, že vedou dvojí život: navenek jsou to příkladní a úspěšní manažeři, uvnitř však žádostivostí zmítaní jedinci, kteří věnují své závislosti každičkou volnou minutu. Prožívají vnitřní rozpolcenost. Tuto roztržku se snaží překrývat horečnou činností.

Žádostivost po informacích a sociálních sítích

U mladých lidí naopak pozoruji jiné, takřka nutkavé chování: Každičký volný okamžik visí očima na chytrém telefonu, jestli jim nepřišla zpráva od některého virtuálního „přítele“. Baží po neustálých informacích o tom, co druzí právě dělají. Mnozí z nich se k tomu cítí puzeni z potřeby bezpečí při své pochopitelné touze po společenství uprostřed stále anonymnějšího světa. Jiní tak ale jednají v závislosti na své touze být neustále informováni o dění u druhých. Tato žádostivost neustále vědět o „přátelích“ se však skutečně stupňuje do podoby obecného bažení po informacích všeho druhu. Jenomže na internetu je dnes tolik informací, že tato jejich touha nemůže být nikdy uspokojena.

V Hongkongu jsem pozoroval návštěvníky kavárny při snídani. Jedli ji jen jakoby mimochodem. Nejdůležitější činností pro ně bylo vyzískat co nejvíce informací ze svého tabletu či chytrého telefonu. Pokud spolu u stolu seděla dvojice, seděli sice vedle sebe, ale jejich vzájemná komunikace se rovnala nule. Oba byli plně zaměstnáni svými přístroji. Jejich bažení po všech možných informacích a touha o všem se dovědět byla větší nežli potřeba s někým se pobavit. Rozhodně tu nehodlám obecně démonizovat sociální sítě či moderní komunikační prostředky. Skýtají nám totiž i dobré cesty vzájemného spojení a snadného přístupu k důležitým informacím. Avšak zdá se, že nepokoj, se kterým dnes mnozí těchto médií využívají, vykazuje jasné známky žádostivosti.

Žádostivost po nepodstatných věcech

Jiným odstínem žádostivosti je ustarané zabředání do každodenních závislostí. Člověk se vrhá do běžného života tak, že zapomíná na přítomný okamžik a dostává se do vleku událostí, místo aby naplno žil danou chvíli. V širší souvislosti lze u něho objevit ztrátu smyslu pro transcendenci, která by dokázala relativizovat jeho motání se kolem vlastního já. Mnozí se proto křečovitě drží prvoplánových životních aranží. Celý život jim spolyká neustálé plánování příštích dílčích cílů. Ženou se od jednoho zážitku ke druhému, a přece v ničem z toho nejsou bytostně přítomni. Žádostivost se dnes často projevuje existenciálním zabřednutím do životních podružností. Tak je nakonec všechno jen nepodstatné, bez hlubšího významu. Místo snahy zhostit se nějak podstatných věcí a také toho, co staří Řekové a Římané nazývali volnou chvílí, která umožňovala zápas o hlubší poznání pravdy, se dnešní člověk utápí v nepodstatných činnostech. Řekové hovořili o radosti z pravdy, o radosti kontemplace. Tato radost dnes ustupuje nejrůznějším podobám opojení: z nakupování, z rychlosti… Místo pátrání po tajemství člověka v rozhovoru – jak to Řekové činili v klasickém symposiu –, se dnes člověk řídí slíděním a vyzrazováním tajemství. Namísto upřímné snahy proniknout hlouběji do tajemství druhého člověka je dnes tajně sledováno jeho soukromí.

Ziskuchtivost

Další na řadě je tu ziskuchtivost ve všech svých podobách: chamtivost po penězích, po nekonečně rostoucím zisku, hromadění bohatství. Existuje hamižnost hraničící se skrblictvím, lakotou. Tento druh žádostivosti se stal i jaksi společensky přijatelným. Jistý podnik si dokonce zvolil náborový slogan: „Ziskuchtivost vítána!“ A dokonce s tím zpočátku sklízel veliký úspěch. Lidé skočili i na formu chamtivosti v podobě co možná nejnižších cen. V každém případě bylo mezitím toto heslo zase opuštěno, a to nejen z toho důvodu, že se proti němu zvedla vlna protestu, ale také proto, že se v důsledku vůbec neukázalo tak úspěšné, jak se zprvu očekávalo. Jednoho dne prostě dosloužilo. Ale přece jen stačilo prozradit, že motorem našeho hospodářství je právě ziskuchtivost.

Stratégové marketingu pracují s lidskou ziskuchtivostí. Pokud se jim podaří člověka oslovit, sklidí úspěch. Kapitalismus je proto nemyslitelný bez touhy po zisku. Má to na jedné straně negativní dopad, na druhé ale i veskrze pozitivní hlediska, protože touha po zisku vede člověka k vývoji nových výrobků. Žene dopředu hospodářství, a vytváří tak nová pracovní místa. Stejně dobře ale může být hnací silou i pro jednotlivce v tom smyslu, aby si dokázal vychutnávat život. Člověk zcela prostý touhy po zisku se ocitá v nebezpečí, že přijde o svůj hnací motor. Touha užívat si naplno života žene člověka k cestování do dalekých zemí, k touze uvidět a zakusit něco nového a obdivovat krásu cizích krajů.

Žádostivost je ambivalentní

Friedrich Schorlemmer se proto ve své knize přiklání k názoru, že by bylo dobré objevovat touhu po štěstí i v halasných a nepříjemných projevech žádostivosti po stále větším uznání, bohatství a moci. Autor je přesvědčen, že za žádostivostí se ukrývá „strach z toho, že za obyčejným tichým štěstím číhá nuda, fádnost opakování téhož a polomrtvá spokojenost“ (Schorlemmer, str. 24).

Žádostivost nás pudí hledat vlastní štěstí. Projeví-li se však pouze ve své smyslové podobě jako nenasytnost po penězích, konzumu, slávě a moci, „míjíme se s tím, co si z hloubi duše přejeme pro svůj osobní život i pro společnost“ (Schorlemmer, str. 24).

Proto nejde o to, zcela vymýtit žádostivost. Podobalo by se to snaze vytrhat veškerý plevel, který Ježíš zmiňuje ve svém podobenství o koukolu v pšeničném poli. Varuje nás tak, abychom spolu s likvidací svých špatných stránek nezničili i ty dobré. Proto půjde spíše o to, v pravý čas požnout plevel žádostivosti a proměnit jej v kompost a živiny pro pšenici, abychom tak získali něco, z čeho bude žít nejen naše tělo, ale i naše duše.

Tato ambivalence žádostivosti se projevuje i v celé škále jejích různých podob. Ziskuchtivost se tak může proměnit například v šetrnost. Ta je podmínkou dobrého zvládání života. Najdou se lidé, kterým peníze nikdy nebudou stačit, ať jich je, kolik chce, protože nejsou schopni něco ušetřit. Podobné je to se ctižádostí. Ta může klást na člověka přehnané nároky a držet ho pod neustálým tlakem. Avšak antický spisovatel ze čtvrtého století, pouštní otec Evagrius Pontský je toho názoru, že pro mladého mnicha je ctižádost vítanou vlastností, protože je hnacím motorem jeho askeze. Motivuje ho k zápasu s vášněmi a k jejich překonávání. Ale i tady samozřejmě platí, že je zapotřebí zachovat si zdravou míru. Ctižádost mě podněcuje k touze být stále lepší a nespokojovat se s aktuálním stavem věcí. Je to pohon dalšího rozvoje.

Slovo „ctižádost“ ve svém původním významu znamená touhu po cti, snahu o čest. Ta zde však není chápána jako pouhé uznání či sláva. Znamená zároveň důstojnost, úctyhodnost a velkomyslnost. Úctyhodný člověk je ten, kdo se těší úctě, protože žije svou lidskou důstojnost. Ctižádost je proto i dobrým popudem k práci na sobě a ke snaze udělat něco dobrého pro druhé. Může však také nade mnou získat nadvládu. V tom případě se nedokážu radovat z toho, čeho jsem dosáhl, ale chci pořád víc a víc. Nikdy si nedokážu říci dost. Nikdy se nedokážu radovat z dosažených výsledků.

Tak jako existuje „dobrá“ a „špatná“ ctižádost, stejně existuje i krásná, osvěžující, a naopak nepříjemná a dotěrná zvědavost. Čtu-li se zvědavostí nějakou knihu, nořím se přitom do zatím zcela neznámého světa, a také sebe samého prožívám zcela novým způsobem. Navštívím-li s touto zvědavostí muzeum, ona otevře mé smysly pro vnímání krásy vystavených obrazů. Zvědavost na interpretaci Mozartovy nebo Beethovenovy symfonie vystupňuje můj požitek z koncertu. Ale pak je tu ještě zmíněná dotěrná zvědavost, která se neustále pídí po klevetách a senzacích, chce o všem vědět a bez ustání se babrá v chybách těch druhých.

Ukázka z knihy: